Svátky

Dobrý večer,
dnes je neděle 16.1.2022
svátek má Ctirad
zítra Drahoslav

Krátce

TOP 10 druhů potravin,
které jsou zdrojem vápníku.

Citáty

ALEXANDRE DUMAS starší
Milovat je moudrá činnost, ale zamilovat se hloupý stav.
 

psychologicka 01

 

Psychologická poradna


Vše okolo osobnostního rozvoje, hledání rovnováhy a štěstí
Na Vaše dotazy odpovídá
Mgr. Radmila Fajtová
psycholog pracující s vozíčkáři i jinými klienty
e-mail pro dotazy: Radmila.fajtova@prvnikrok.cz

Otázka č.396

Dobrý den,

mockrát Vám děkuji za odpovědi, jsem moc ráda, že mi odepíšete.

Ano s tou milenkou máte pravdu. Nejraději by nějakou měl, aby si mohl vyzkoušet jaké to je. Spousta lidí prý milenku má a jsou spokojení.

Jinak píši ještě proto, že jsem zjistila, že do kamarádky, která mu celou dobu pomáhá řešit naše problémy a rozebírá s ní vše, se zamiloval. Celé léto pak řešil, jestli bude s ní či zůstane s námi. Já jsem o tom nevěděla, ačkoliv jsem si to myslela. Jenže okolnosti mě přiměli k tomu, abych mu řekla, že vím, že je zamilovaný a čekala jsem co on na to. Nejprve mi to vyvracel, ale nakonec se přiznal, že ano, ale je to prý platonická láska, že s ní nic neměl, což nevím, ale snad mu to i věřím. Byly tři aspekty, které mě víceméně přiměly k tomu, abych mu řekla, že o ní vím. První aspekt byl ten, že když jsem jela s dcerami k jejich kamarádce na oslavu narozenin, ještě se mě ptal, jestli se vrátím do devíti, že je unavený a chce odpočívat a pořádně se vyspat, a že bude doma. Já se vrátila po půl deváté a on nebyl doma. Než jsem vyjížděla od kamarádky asi třikrát jsem mu volala, telefon nebral, napsala jsem mu sms, že jedu domů. Jenomže jak jsem tak vyjížděla s křižovatky, už byla tma, najela jsem špatně na obrubník, vymrštilo mě to trochu do protisměru a byla to velká rána. Bála jsem se, že jsem do něčeho nabourala, v té tmě nebylo nic vidět a na autě též ne. Nervózní jsem přijela domů, ale manžel doma nebyl. Děti jsem uložila ke spaní a volala jsem mu, nebral telefon, pak mi to zavěsil, tak jsem to zkusila ještě jednou a to už mi ho vzal, prý už jede, že se to protáhlo a zavěsil. Do deseti minut byl doma, prý potkal bývalého spolupracovníka s přítelkyní, zapovídal se a domů nespěchal, že prý doma nikdo nebyl. Na otázku proč mi to nedal vědět, jen řekl, že ho to nenapadlo, a že se nic neděje, když já jsem pryč ne. Zdálo se, že mu dělá dobře, že jsem se bála. Druhý den vzal děti do dětského koutku a od dcerky jsem se dozvěděla, že tam celou dobu byly i s cizí tetou. Manžel mi na to řekl, že to byla náhoda, kamarádka, kterou tam náhodně potkal, pak mi řekl, že to byla ta kamarádka co mu prý pomáhá a prý děti ji zdržovali a nechtěli ji pustit, až jí nakonec ujel autobus a on ji na něho ještě vezl. Jsou to dva dny, co mi řekl, že se o víkendu rozhodl se mnou zůstat a udělat vše proto, aby to klapalo, jenže pak mi i řekl, že ta kamarádka mu řekla, že má krásné děti, že je má ráda, a že by je vzala do zoo, i s ním a co já na to. To už bylo na mě moc a řekla jsem, že si to nepřeji, cizí kamarádka se nám nebude navrtávat
do života.

Nevím, jestli jsem udělala dobře, ale už jsem to nevydržela v noci jsem nemohla spát, tak jsem se mu podívala do mobilu. S kamarádkou je denně v kontaktu, píše si s ní celé dny o všem, i o tom co teď právě děláme, kde jsme apod. Jediné, co pro mě bylo tak nějak povzbuzující, že jí napsal, že to takhle dál nejde a že to musí ukončit, s ní, že nedokáže být bez dětí. To napsal, ještě než mi řekl o té zoo. Dále tam psal, že je do ní stále zamilovaný, ale že ona si najde určitě někoho k sobě, že kdyby byla těhotná on by s ní nezůstal a miminko prý bude s někým mít. Do této chvíle jsem si to pouze myslela, že se zamiloval, dle řečí, které říkal, dle chování, které bylo jako na
houpačce, jeden byl skvělý, další zase špatný a pořád nahoru dolů. Vím, že není správné se někomu dívat do mobilu, ale mě už to nešlo jinak. V jedné smsce psal, že je do ní stále zamilovaný a prý už na vždy pro ní něco bude znamenat a můžou zůstat kamarády.To snad nelze ne?

Druhý den jsem byla hodně odtažitá a telefony jsem pro změnu nebrala já, byl z toho rozhozený. Nevím, zda jsem udělala dobře, ale řekla jsem mu ,že vše vím, neřekla jsem jak jsem na to přišla, ale vím to. Nejprve se vůbec nechtěl přiznat, ale nakonec se přiznal. Prý to nechtěl, neplánoval, ale stalo se. Řekla jsem mu, že jestli to vše chce dávat do pořádku, tak se musí také snažit i on, ne jenom já. Vzpomněla jsem i na vás, co jste mi psala, že je potřeba myslet i na sebe. Uvědomila jsem si ,že celé to léto jsem dělala vše pro to, aby neodešel. Zdařilo se, ale teď už je řada i na něm, řekla jsem mu, že já s ním být chci, ale jestli chce i on být se mnou, ať mi to dokáže, ať se snaží a poprosila jsem ho, aby ukončil komunikaci s tou kamarádkou, alespoň na čas a aby do toho nezatahoval děti. Souhlasil, a zároveň se mi snažil říct, že to nebude úplně snadné a nepůjde to ze dne na den. řekla jsem mu, že kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje, že to prostě nejde pokud o sobě tolik vědí.
Moc vesele se teď netváří, je skleslý, nevím co si myslí, poslali ho na dva dny z práce na Slovensko a pomalu se mi rozbrečel, že mu to snad ani nevěřím. Ptala jsem se ho i jestli s ní měl milostný poměr či ne, a že chci pravdu, že u nemá cenu něco skrývat, tak mi tvrdil, že ne, nevím zda tomu věřit či ne, ale již se v tom nepitvám.

Moc se mi tímto stejně neulevilo, protože jsem teď možná svým způsobem ve výhodě, ale zároveň v další nejistotě. Manžel mi moc nepíše nadále, z jeho smsek je stále poznat, že má v hlavě ji, cítím to a vidím to. Nevím co s tím mám udělat, nevím jak se chovat a nechci neustále myslet na to proč mi nenapíše a podobně, jenomže myslím. Nevím, zda mu mám dále dávat najevo, že ho mám ráda a chci být s ním nebo ho nechat, nepsat nijaké konkrétní smsky, nevolat a čekat co on? Potřebuju vidět jeho snahu, ale na druhou stranu mi připadá, že on neví jak, neví co má udělat. Když jsem byli v poradně poprvé, zdálo se, že je vše dobré, ale stačí pár dní a je to vše opět jiné. Já něj nevím jak se chovat, když nebudu dělat nic, bude si myslet, že nic nedělám když se budu snažit, tak budu mít pocit, že se snažím jen já. Opravdu nevím.

Máme dvě krásné holčičky, které si zaslouží žít v pohodě a klidu ,což teď nemají a já se na to nemůžu dívat, to se musí změnit, hlavně, už kvůli nim.

Přeji příjemný den a snad je to psáno srozumitelně.

Moc děkuji za Váš názor Monika

Odpověď

Otázka č.393

Dobrý den,
moc děkuji za odpověď, a ještě jednou se na Vás obracím. Od mého dotazu uplynulo již několik dní, v poradně jsme ještě nebyly, bohužel objednání bylo na delší dobu, takže nás to teprve ještě čeká. Nicméně objednaní jsme.
Kladla jsem si Vaše otázky a v podstatě domluva s manželem možná je, je možné se domluvit, kdo kdy a kam pojede, a jestli budeme víkend trávit společně, akorát mě u toho vadí připomínky. Domluvili jsme se, že budu jednou týdně chodit, pravidelně večer, cvičit a manžel bude hlídat, souhlasí s tím, ale řeči typu, že bych místo toho mohla jít za milencem, mě tak trochu zaráží. Najednu stranu mám pocit, že se i on o mě bojí, na druhou stranu by se mu líbilo, kdyby mohl mít milenku a manželku. S milenkou by chodil v klidu a pohodě, kamkoliv, bez stresu by si užíval a pak by se vracel domů za manželkou, která by samozřejmě nic netušila a on by byl šťastný!!?? Jsou dny, kdy si říkám, jestli jsem si vlastně vybrala dobře, myslela jsem si, že on je rozhodnutý mít rodinu, děti a dle toho se tak bude i chovat, ale občas pochybuji, jestli jsem se nespletla. Rozhodl, se, že ZKUSÍ, se mnou zůstat. To slovo zkusí mě děs , nevím, jak se proti němu bránit. Prý se mu naše soužití teď líbí, ale bojí se, aby se to nepokazilo, pak by prý měl důvod odejít a nekoukal by nalevo ani napravo. Je teď více nakloněn k tomu, abychom na našem vztahu pracovali, a i se snaží, ale jsou dny, kdy má chmurné myšlenky a přemýšlí nad tím, zda to nevzdat, zda se rozhodl dobře. Když přijde takový den, poznám to a nevím jak se v té chvíli chovat, není na mě zlý, nechce mi prý ubližovat, proto mi ani neříká co se mu v tu chvíli honí v hlavě. Já mám též chmurné dny i myšlenky, jsou chvíle, kdy si říkám, byly jsem tu naposledy nebo se sem společně ještě někdy podíváme, přemýšlím nad tím co bude, když najednou přijde a řekne, zkusil jsem to, ale bohužel. Řekla jsem mu o svých pocitech, ale na toto mi nic nedokázal říci. Jak dlouho toto bude ještě trvat a vydržím to vůbec? To jsou otázky, na které není odpověď.
Obávám se, že stačí málo, stačí nějaká hádka, která se ho dotkne a bude to špatné. Snažím se zachovávat klid, ale ne vždy to jde.
Snažím se zabývat současností, uživat si toho co je teď, společných chvil, radostí dětí, které jsou rádi, když jsme spolu všichni čtyři.
Jen se bojím, že až si budu myslet, že je vše v pořádku, přijde pád.
Manžel mi řekl, že se bojí toho, že za čas to hezké co je teď, opadne a bude to opět špatné, a že se o něho nebudu už bát, v tom slova smyslu, že by od nás odešel. Řekla jsem mu, že bát se už od teď budu pořád, že tu jistotu už nebudu mít nikdy a nevím, zda je to dobře.
Děkuji moc za přečtení a odpověď od Vás, určitě
Monika

Odpověď

Otázka č.387

Dobrý den paní magistro,
je mi 30 let, jsem svobodná a bezdětná, nyní nezadaná. Pokusy o vztahy mi
nikdy nevyšly, nějakou dobu to fungovalo pak jsem měla potřebu odejít, když
jsem cítila blížící se závazek. Svou roli ale určitě sehrál i špatný příklad
soužití dospělých lidí doma u rodičů, než jsem vyrostla.
Fyzicky mně přitahují i ženy, ale nikdy jsem nemyslela na to, sdílet s nimi
běžně to co s muží. Mohu být lesba? Jak to poznat? Děkuji Julie

Odpověď

Otázka č.381

Vážená paní doktorko,
nevím, zda se také zabýváte problémy mezi partnery.
Pokud ano, mám na Vás velkou prosbu. Potřebovala bych, zda byste mohla vyslechnout nejdříve mou osobu a potom mého partnera. Je to velmi důležité a dosti to spěchá.
Nevím, kolik stojí taková poradna u Vás, a proto buďte tak laskavá a sdělte mi to a také, zda je možno si u Vás tuto konzultaci či poradnu objednat.
Děkuji mnohokrát a jsem s pozdravem
Soňa
Ostrava

Odpověď

Otázka č.375

Dobrý den,
Dnes jsem našla , paní magistro, Vaši poradnu a protože jsem již psychicky na dně zkusím se alespoň touto cestou poradit. Vyrůstala jsem v rodině kde vztahy rodičů nefungovaly a až do mých 15 let se téměř každý den rozváděli. Je pravdou že s otcem se žít nedalo a rozvod jsme matce se sestrou nevyčítaly. Pro otce jsem byla vždycky jen vzduch a to trvá do dnes.Zná mě pouze když má narušené vztahy s mají mladší sestrou. Po rozvodu si matka vdala za muže s nímž peklo trvalo ještě v horší podobě než dříve. Prožívaly jsme se sestrou ještě horší stavy. Mě tento pán naprosto nesnášel. Až následně jsem pochopila, že to bylo proto, že na mě žárlil pro vztah mé matky ke mně. Tento vztah byl spíše patologický, neboť až později jsem pochopila, že mým narozením se matka se mnou propojila a tzv. mě k sobě nezdravě připoutala. Nechtěla jsem matce přidělávat starosti a tak jsem se celý život jen učila, abych přinesla dobré známky. Na VŠ jsem se zamilovala, ale zároveň jsem chápala že něco není v pořádku a bez jakékoliv příčiny jsem vztah ukončila. Pak jsem se ze všeho zhroutila, ale nikdo v rodině nechápal co se mnou děje. Matka mě sice poslala k psychologovi, ale nedokázala jsem se mu svěřit a raději jsem návštěv zanechala. Pak jsem bojovala sama se sebou, zavřená mezi stěnami bytu několik let, bála se vyjít apod.
Bála jsem se jakýchkoliv vztahů a tak jsem raději s nikým nechtěla chodit, neboť do dneška ve mně je zkušenost z dětství a mládí. Se sestrou jsme nechtěli do matčina vztahu zasahovat, aby nezůstala na stará kolena sama. Nakonec stejně manžela vyhodila a dnes žije sama a v klidu.Já jsem po všech problémech dokončila VŠ. Nastoupila do práce, ale nejsem spokojená, stejně jako ostatní spolupracovníci, ale to je jiná kapitola. V loňském roce jsem se na inzerát seznámila s mužem, resp. svým vrstevníkem. Je velmi vzdělaný, hodný, ale také sebestředný. Od svých 18 let žije sám, hodně toho svojí vůli dosáhl, ale náš vztah se od začátku vyvíjí podle jeho představ a jeho pracovního vytížení, což se dá říct, že je workoholik. Na měl moc času neměl a tak jsme se poznávali nepoznávali pouze o víkendech a to ještě mezi jeho prací. Po 7 měsících vztahu, když 3 měsíce z toho byl na operaci, stále unavený a pracovně vytížený, mu zjistili rakovinu ledvin. Během posledních týdnů žiju jako ve snu a stále čekám že ze z toho probudím. Ledvinu mu operativně odstranili, jedná se o sarkom, který doposud nemohou určit. V současné době zahájil chemoterapii a bude následovat ozařování.
Nevím co mám dělat, mám ho ráda, ale nevím jestli jej spíše jenom nelituji. Myslela jsem že pojedeme na dovoleno, budeme konečně pár dní sami a budeme se víc poznávat. Teď je všechno pryč, řeší se jenom jeho nemoc. On počítá s tím, že se vezmeme, ale já nevím. Bojím se dědičnosti, i když tvrdí, že to dědičné zřejmě nebude, ale nikdo to nemůže garantovat a taky se bojím, že nevím jak to s jeho chorobou dopadne a zda bych případně nezůstala s dítětem sama. Ještě musím říct, že jsme za celou dobu co se známe spolu neměli klasický sex. Nejprve jsem z počátku styk oddalovala sama, ale pak už se zase k ničemu neměl on buď byl vyčerpaný, nebo nemocný nebo pracovně vytížený.
Nevím teď co mám dělat, jsem úplně zničená, bojím se budoucnosti , jenom brečím, nevím jestli je náš vztah natolik pevný, nevím co k němu vlastně cítím a už nikdo to s ohledem na jeho zdravotní stav nezjistím. Jsou věci pro které vím že se k sobě hodíme, pak jsou ale věci které mi nevyhovují a nevím jestli jsem někdy byla vůbec zamilovaná. Vím, že se musím rozhodnout sama, ale v této situaci nevidím řešení, nedal mi ani náznakem najevo, že by pochopil kdybychom se rozešli. Je mi už přes 30 let a chci mít děti, ale chci je vychovávat v úplně rodině a nevystavovat je tomu co jsem prožila v dětství já, když přivedete dětem cizího chlapa. Taky nevím jak bych žila každý den ve strachu jak o dítě tak o muže. Už jsem z toho naprosto na dně, jenom brečím ¨, jsem apatická a nejraději bych vůbec nevstala z postele. Pavlína

Odpověď

Otázka č.335

Vážená paní magistro,
děkuji Vám za Vaši radu, velice mi pomohla a vážím si času, který jste mi věnovala.
Budu se snažit se tím, co jste napsala řídit, neboť vím, že máte pravdu.
Omlouvám se, zaslala jsem Vám email s výsledkem mého trápení omylem na jiný email.
Přeji hezkou neděli a držím palce, ať se daří po všech stránkách i Vám!
Eva

Odpověď

Otázka č.331

Vážená paní magistro,
zapomněla jsem na to hlavní.. ještě řeším poslední dilema
Zda to říct svému nadřízenému, obávám se, že asi ne... lépe řečeno, jak vlastně výpověď v takovém případě odůvodnit, svést to na zdrav.
problémy (doporučení lékaře jsem dostala při vyšetření žaludku, který je značně podrážděný, jak vyšetření prokázala), ale asi to bylo kvůli psych. stavu, to s tím souvisí. Nebo říct, že mi práce nevyhovuje, je těžká a nebo říct všechno...je to těžké, nikdy jsem nebyla ta zlá, která ukazuje prstem...
Milá poradno, uvědomuji si, že jsem Tě zahltila svými dotazy...a že nemáš čas se věnovat jen mně. Už jsi mi pomohla...každý se nakonec musí rozhodnout sám za sebe, já to vím....
Asi jsem se potřebovala někomu svěřit a vědět, zda mé pocity jsou správné.
Děkuji za vše a přeji Vám mnoho krásných dní a vím, že v tvých řadách stojí milá poradno mnoho lidí, kterým jsi již pomohla..
Omlouvám se za tu palbu zpráv, stydím se za to, ale nešlo to jinak... Snad to pochopíte.
Mějte se paní magistro moc hezky a ještě jednou díky.
Eva

Odpověď

Otázka č.324

"Milá poradno,
nenašla jsem jinou možnost, než Ti napsat na mail.
Prosím Tě o Tvůj názor a předem moc děkuji, že si na mě najdeš chvíli.
Můj život by se dal přirovnat k člověku, který stoupá na vysokou horu a stále po cestě zakopává o různě velké balvany a vždy poté, co vstane, padá znovu. Snad proto se řídím Kirgizským příslovím: sedmkrát upadneš, po osmé vstaň.
Bohužel toto mé dobrodružné tempo života si žádá svou daň a tak jsem před delší dobu psychickou zátěž již nenesla moc dobře a začaly mi vznikat problémy, jak zdravotní, tak i psychické.
Nějakou dobu jsem si nechtěla přiznat, že není vše v pořádku, ale nakonec jsem docházela ke specialistovi, který mi pomáhal zacházet se sebou samou a ukazoval mi cestu pro další putování. Nicméně již asi pořád budu citlivá osobnost, která zejména špatně snáší šikanu jakéhokoliv druhu, nespravedlnost a křivdu, možná i proto, že již v dětství sama šikanu spolužáků zažívala a bohužel poté zažila i dvakrát v zaměstnání. Bylo by to na román popisovat další a další příběhy. Nutno ale říct, že tento můj stav mi dost znepříjemňuje život-jedná se o úzkosti a přecitlivělost, v poslední době jsem se jakž takž dala dohromady, dokonce jsem zhubla, našla si nového přítele a přestěhovala se zpět do své domoviny. Za to vděčím i všem těm, kteří se o mě co se odborné pomoci starali a patří jim za to dík, ale začátky jsou těžké.. a mé zdravotní a psychické problémy mě dohonily.
Nepodařilo se mi najít práci v mém oboru, nastoupila jsem v oboru těžkém s vysokými nároky na zaměstnance, ale vzhledem k situaci na trhu práci a přestěhování jsem souhlasila. Nejprve vše probíhalo dobře, mí spolupracovníci byli přátelští, dokonce i mí nadřízení. Práce, ale byla náročná a zaučování velmi pozvolné. Po cca. pěti měsících, kdy jsem nechápala stále účetní systém firmy jsem zjistila, že mi nebyly dány důležité podklady k jeho pochopení, přičemž mi jeden člen vedení vytýkal mou nesamostatnost, pořád jsem se chodila ptát kolegyně, protože jsem ten systém nechápala. Poté, co mi byly dány podklady jsem pochopila. Ale v průběhu toho půl roku, protože jsem se stylizovala do role někoho, kdo se často musí na něco ptát-protože obor je to těžký, jsem se dostala do podřazené pozice, zatímco mé kolegyně, které vše samozřejmě umí do pozice nadřazené, což by až tak nevadilo, pokud bych s nimi nemusela spolupracovat. Navíc náš prac. kolektiv je malý a pracujeme v malých prostorách. Jedna z nich si také zakládá na své nezastupitelnosti, tzn. hned tak něco Vás nenaučí. A tak šel další čas. Po nějaké době jsem přišla ráno do práce a zeptala se kolegyně, která nechtěla abych určitou činnost dělala já, ale chtěla jí vždy dělat sama, zda už nachystala tuto činnost na pátek,neboť v pátky není přítomna a já přebírám zodpovědnost. Chtěla jsem se jen informovat, nic víc. Ona si to vyložila tak, že ji buzeruju, což mi řekla a tím dorazila mé sebevědomí úplně. Místo omluvy mi neváhala říci, že mám navštívit ,,Chocholouška", protože není normální po také poznámce, že brečím (brečela jsem tajně na WC)..
Po tomto incidentu jsem se už v práci tak dobře necítila, vše vygradovalo tento pátek, kdy si mě zavolal můj nadřízený a zkritizoval nespravedlivě můj pracovní výkon s tím, že mám z rozhovoru vyvodit důsledky. Tak jsem je tedy vyvodila, celý víkend mi bylo špatně a bolelo mě břicho a napsala jsem druhé nadřízené, pod kterou spadám dopis, že mě hodnotí někdo, kdo nezná mou práci a že ona nebyla u toho přítomna a sepsala též, že se v práci cítím pod tlakem a chtěla jsem vědět, zda je tedy alespoň ona s mým výkonem spokojena. Na konci jsem napsala, že zvažuji výpověď.
Má nadřízená mě ujistila, že chce, abych ve firmě zůstala a že již bude na takových pohovorech vždy přítomna. Asi bych měla dodat, že oba mí nadřízení jsou manželé.
Myslela jsem, že tím je vše vyřešeno, ale není, kolegyně mi neustále dávají najevo, jak jsou mé otázky hloupé- ačkoliv jsem už téměř samostatná, cítím, že mě vnímají jako přecitlivělou osobnost a nemají ke mně respekt, jinými slovy mě nepřijaly mezi sebe komunikace se omezuje jen na základní věty. A tak zjišťuji, že nevím, zda opravdu nemám tu výpověď podat, neboť jsem nedávno rovněž byla i na zdravotním vyšetření, moc dobře nedopadlo a lékařka mi doporučila okamžitou změnu povolání. Navíc má kolegyně mě upozornila na to, že můj nadřízený se takto chová často a že se mám na to připravit.
Jak vidíš, milá poradno- tedy milá paní magistro, je to pěkně zamotané a dlouhé, těžko přehledné.
Můj přítel je toho názoru, že si mám najít práci jinou, která mi vyhovuje, třeba se i osamostatnit a odejít. Ale copak mohu věčně všude utíkat? Každá výpověď někde, kde se ke mně někdo nechová dobře nebo se necítím dobře mě poznamená a ještě více snižuje mé sebevědomí. Mám tedy znovu dát výpověď a začít zas někde jinde, abych i tam zase dospěla k pocitu méněcennosti a přecitlivělosti? Bohužel v tomto městě jsou lidé hodně draví a já jsem slušně vychovaný člověk, který nemá ostré lokty a nepoužívá ani asertivní techniky, někdy je těžké obstát a bránit se, nikdo mě to nenaučil.
Já vím, že mi nemůžeš poradit, co mám dělat, ale budu ráda, pokud mi alespoň sdělíš svůj názor, nebo mi ukážeš cestu. Také vím, že jsou lidé, kteří mají mnohem, mnohem větší obtíže, ale já už začínám mít pocit, že asi neobstojím v žádném zaměstnání a všude budu narážet na podobný problém.
Moc Ti děkuji, že jsi dočetla až do konce, je to román, který se těžko psal, ale je těžké popsat můj problém.
Přeji Ti milá poradno stálé zažívání radosti z Tvé práce, vždyť pomáháš lidem a to je to nejšlechetnější zaměstnání, kterého si já vážím nejvíce.
Milá paní magistro,
ještě ke svému původnímu dotazu jsem nevysvětlila, že v průběhu cca půl roku, kdy tu pracuji mi je vytýkána pomalost a neustále se zde sleduje mé prac. tempo, kolikrát se chodím ptát atd., takže se cítím pod tlakem i z tohoto důvodu.
Navíc ještě musím docházet pravidelně k otci, který prosazuje spíše vojenský styl výchovy-,,pomoz si sám a nefňukej" má zbylá rodina zde není přítomna, takže se svěřuji skutečně Tobě. Můj přítel je sice skvělý chlap, ale i on má problém, s kterým mu zase pomáhám já, neboť je závislý na hrách na automatech, je to takový víkendový hráč. Zrovna nedávno po půl roce abstinence se zase nechal zlákat, alespoň se mi ho podařilo dotlačit ke specialistovi, tak snad bude lépe, i když je to běh na dlouhou trať s nejistým koncem. Můj přítel začal též studovat, což je chvályhodné, ale musím mu v jednom předmětu vypomáhat, abych mu mohla pomoci, sama docházím na doučování k mému otci. Matematika nebyl nikdy můj koníček:o). Mám ještě dva bratry, z nichž jeden z nich už chce řešit majetkové poměry ohledně vyrovnání dědictví. Lepší dobu si nemohl vybrat.
Sečteno podtrženo.... je toho na mě nyní jako vždy! hodně.... Ztráta zaměstnání je to poslední, co mě nyní potěší, má ale smysl se ještě o něco pokoušet?
Děkuji ještě jednou za čas, který mi budete věnovat a za vše a omlouvám se za zdlouhavé vyprávění.
S přáním pohodových dnů plných radosti (věřím, že i já je zase budu zažívat)
Eva
"

Odpověď

Otázka č.320

Dobrý den,
Můj přítel měl v září 2010 úraz krční páteře, po skoku do vody. Míchu nemá přerušenou, jen pohmožděnou jak nám řekli doktoři. První ležel na spinální jednotce v Brně, kde začal hýbat s rukama, kromě prstů, které doteď neovládá. Nyní je v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. V Brně mu jeden nejmenovaný doktor řekl že má šanci na 99% že bude chodit. V Kladrubech mu nikdo nic takového neřekl jaké má šance že to rozchodí, nikdo se k tomu nevyjadřuje. Již je 5 měsíců od zranění a stále neudělal nijak závažný pokrok. Cítí sice i nohy když se ho dotkneme, ale neovládá je a prsty na rukách také stále ne. Chtěla bych se zeptat jaké jsou šance tohoto typu zranění že by někdy mohl vůbec chodit a co bude když to ani do konce dubna, dokdy může v RÚ být nerozchodí, jak máme dále postupovat. Jestli jsou případy, že lidé po takovémto zranění začali žít znovu život jako před tím. Děkuji za odpověďi Monika

Odpověď

Otázka č.317

Ráda bych Vás poprosila o radu a Váš názor na problémy v partnerství.
S přítelem jsem necelé dva roky, je cizinec. Poznali jsme se v Čechách, po nějaké době se musel vrátit domů a snažili jsme se najít cestu, jak být spolu. Žili jsme rok odděleně a navštěvovali se. Bylo to pro mě velmi těžké období, cítila jsem se sama, ale nepřestávala jsem doufat. Nakonec získal práci a v létě se přestěhoval do Čech za mnou. Byla jsem velice šťastná. Bohužel po pár týdnech jsem narazila v jeho počítači na konverzaci s jeho bývalou partnerkou, z té jsem pochopila, že s ní pravděpodobně po celou dobu a možná i předtím, než mě poznal, udržoval nějaký vztah. Když jsem se ho na to zeptala, řekl mi, že se s ní scházel jen na přátelské úrovni, že mě tím nechtěl stresovat, když jsme od sebe byli tak daleko. Jenže z charakteru té konverzace, kdy se snažila přijet ho navštívit sem do Čr jsem pochopila, že minimálně ona je do něj zamilovaná. Následně mi po naléhání otevřel svůj profil na Facebooku, kde měl skryté album fotek s ní a další se mnou. Cítila jsem se znechucená a šokovaná, ale proto, že se za mnou přestěhoval (a vím, že to pro něj bylo velice těžké) jsem se rozhodla mu odpustit. Nikdy mi nepřiznal skutečný charakter toho vztahu, já ho požádala, aby ho ukončil a on to prý udělal. I když jsou to téměř 4 měsíce, nedokážu zapomenout. On není moc otevřený se o tom bavit a já jsem asi ztratila důvěru. Někde uvnitř asi vím, že skutečnost byla jiná, jen mě strašně mrzí, že mi neřekl pravdu. Mám pocit, že kdybych ji věděla, mohla bych se s tím nějak vyrovnat Místo toho teď za ním slídím a stydím se za to, nikdy jsem taková nebyla, přijde mi, jako bych ztratila tvář. Má cenu znovu tu celou věc otevírat a naléhat ? On odjel domů navštívit rodinu a já tu polovinu Vánoc proplakala, nevím, co s tím.
Předem děkuji za odpověď

Odpověď

Vyhledávání

Foto dne

CESTOVÁNÍ

 

Nenechte si ujít povídání o cestách po místech více či méně známých..