ČlánkyNOVÁ GUINEA
20. 9. úterý
Ráno jsme odjeli, po dlouhé době zas na velké letiště. Inu hlavní město.
Odbavení trvalo nesmírně dlouho a já chtěla ještě něco koupit, neboť tam byly velice čisté a voňavé obchody s krásnými věcmi a cítila jsme se bezpečně. Jen jsem se rozhlédla a už nás začali vyvolávat, ať se dostavíme k odletu. Bylo to napínavé, ale počkali s odletem, až jsem ve fofru něco nakoupila a zaplatila, ale mí spolucestující, kteří neměli pochopení pro mou touhu něco přivézt rodině i sobě z této velmi zajímavé země, se mračili tak, že se to snad nedá ani popsat. Ale zvládli to, letadlo zdrželi a tak jsme vzlétli směr Šalamounovy ostrovy, do hlavního města ostrova Guadalcanal, Honairy.
Guadalcanal z výšky vypadal moc pěkně, ale město samotné bylo dost jiné. Opět špína i když krásný pohled na moře. Potápěčské centrum bylo jedno zavřené, druhé mělo porouchanou loď. Ale sehnali jsme alespoň náhradní program - pojedeme jen po pobřeží a potápět se budeme ze břehu. Ubytování nebylo moc luxusní, šváb nás opět vítal, ale spláchla jsem ho do WC, vydrbala umyvadlo, no prostě standart.
Opět přestala téct voda, tady snad funguje jen vizit centrum, kde byli ochotní a milí a dost nám poradili. Potřebovali jsme hotovost na potápění, banky měly už zavřeno a tak jsme chtěli pokořit automat. Nešlo to, dozvěděli jsme se, že automat dává pouze 3 tisíce a to nám na potápění nestačí. Nedalo se nic dělat, museli jsme obíhat snad všechny automaty (moc jich tam není, tak jsme se naběhali). Celý den jsme nejedli a tak jsme vyrazili k Číňanům.
Bylo to velice dobré, velké porce za slušnou cenu. Večer jsme se šplhali po neosvětlené stráni do hotelu, no žádná legrace, vidět nebylo na krok, místní jsou černí, dokonce ani zuby jim nesvítí, mají je červené od betelu a svícením bychom na sebe upozorňovali, což prý není dobré.
Ale dopadlo vše dobře, nedá se však říci, že jsme neměli žádné obavy.
