Svátky

Příjemnou noc,
dnes je sobota 27.5.2017
svátek má Valdemar
zítra Vilém

Krátce

Somatoformní poruchy

 

Somatoformní poruchy jsou potíže charakteristické přítomností nejrůznějších tělesných příznaků bez prokázaných organických a patologických změn.

Celý článek.

Citáty

EDUARD BASS
Nešťastná láska není to nejhorší

MUDr. Václav Lukáš

Život po mrtvici
Osobní příběh lékaře po mozkové mrtvici

Konzultace, užitečné kontakty, informace, pomoc
tel.: 739 544 507
e-mail: dr@pomrtvici.cz
http://www.pomrtvici.cz
skype: ddoktor1


Pane doktore, létáte rád?

Vaše otázka vznikla zřejmě díky podobnosti se spoluaktérem dokumentu pana režiséra Jana Šípka z cyklu ČT 2 - Rodinné křižovatky (Křižovatky ČT2 15. 12. 2011). Svědčí to o faktu, že i mrtvice nechodí jenom po horách, ale i po lidech a to různých profesí i věku. Nicméně, letadla mě vždycky fascinovala. To zřejmě tušili i ti, kteří o mne "pečovali" při první těžké příhodě. Nedali mně kyslík, ani jsem nebyl uložen na jednotku intenzivní péče. Je možné, že zhodnotili můj stav, jako vhodný pro brzký pobyt v letovém prostoru na obláčcích. Ledacos tomu nasvědčovalo. Ale já předpoklady nenaplnil.

 

Můžete nás, prosím, seznámit s tím, co se Vám stalo v lednu 2009?

Šlo vlastně již o druhý pokus zubaté. Po předchozím nerespektování varovných příznaků (http://www.pomrtvici.cz/news/varovne-priznaky/) v květnu 2008 jsem v lednu 2009 dostal velký úder ve formě výrazně těžší cévní mozkové příhody. Došlo k postižení obou mozečkových polokoulí, kmene mozkového a byla objevena i menší ložiska v tzv. velkém mozku. Tomu také odpovídal stav a možná i proto byl očekáván spíše nepříznivý průběh.

 

Opakovaly se pak ještě ataky cévní mozkové příhody (CMP)?

Bohužel ano. Ještě v průběhu hospitalizace v lednu 2009 a poté ještě další v srpnu, v září a v říjnu téhož roku. Celkem tedy šestkrát.

 

Pomohla Vám v léčbě Vaše dlouholetá neurologická praxe?


Léčebně v akutním stadiu určitě ne, později jsem snad mohl lépe chápat některé rehabilitační postupy. Nebyly pro mne ničím novým. Podstatné je, že člověk se stane náhle běžným pacientem, jako tisíce dalších před ním (a bohužel i po něm), ale s nevýhodou lékařských znalostí. Nepříjemným okamžikem je právě to vědění. Z počátku jsem měl tendenci hodnotit své poškození hodně skepticky. Mile překvapivým byl ale stav některých pacientů. Podle všeobecných lékařských předpokladů byl u nich očekáván nesrovnatelně horší průběh. Přesto se jejich stav vyvíjel až neuvěřitelně dobře. Proto jsem napsal i článek o skoro až zázračné schopnosti mozku . . . . . VZCHOPIT SE. (http://www.pomrtvici.cz/news/neuroplasticita-flexibilita-mozku/)

 

Jak probíhala následná léčba a jak jste ji pociťoval jako pacient – lékař neurolog?

Předpokládám, že každý očekává brzké uzdravení. To však většinou přichází velmi pomalu. I já jsem se chtěl rychle zlepšovat. Je to smutné, ale největší rozpaky jsem měl z prvotní péče. Díky úsilí mé rodiny a zejména manželky jsem byl i včas a dobře rehabilitován.

 

Do jaké míry následky CMP ovlivnily Váš soukromý život?

Co se nejvíc změnilo, je především moje možnost být ekonomicky plně aktivní v dřívějším rozsahu. Došlo k dramatickým změnám. Vlastně vše, co jsem mohl zvládnout dříve, převzala moje žena. Říká se tomu někdy "obrácení rolí". Proto neustále apeluji na skutečnost, že účinnou pomoc potřebují i nejbližší. Psychickou především. Předem připraven na tuto nelehkou situaci není nikdo. Každý žije, jak to jde, někteří i na doraz a na případné krizové příhody předem nemyslí.

 

Zaznamenal jste rozdíly v chování okolí – v práci, přátel a okolí - vůči Vám jako úspěšnému lékaři a jako člověku, který se vyrovnává s následky po prodělané nemoci?

Měl jsem asi štěstí. Většina se ke mně chovala velmi dobře. Nabízeli mi pomoc, jak se dalo.

 

Jak a proč k mrtvici vlastně dochází a jaké skupiny populace jsou její možnou atakou nejvíce ohroženy?

Mrtvice, cévní mozková příhoda, je onemocnění, které nastává z různých příčin a může postihnout i výrazně mladší lidi. Jsou ohroženi všichni jednotlivci, kteří zanedbávají některé z pravidel prevence. Já sám jsem to zanedbal. Ale, jak píši, prevence příliš populární není a kdo ji chce prosazovat, je spíše zesměšňován. Jeho snahy jsou zlehčovány. Například "kouření x nekouření", "zdravý životní styl x cesta k nemoci", ...

 

Vyskytuje se toto zdravotní postižení v určitém věku ve zvýšené míře?

Výskyt je více vázán na starší ročníky, ale zejména v posledních letech jsou mezi nemocnými lidé mladší. I okolo 20 let!!! To je další z důvodů, proč se tak výrazně snažíme dostat do povědomí zdravých zásady prevence. Tento nepříznivý vývoj souvisí také hodně se způsobem dnešního života. Spěch, stresy, špatné stravování a málo pohybu. To jsou ale dávno známé věci. Již více než deset století. Většinu zdravých lidí ale "nějaká nepopulární prevence", která zatím není ještě "in", nezajímá. Začnou se zoufale a nešťastně zajímat teprve ve chvíli úderu. Věk tedy roli jistě hraje. Je však pouze jedním z faktorů.

Jaké jsou příznaky CMP? Kdy volat pomoc?

Často nenápadné a plíživé. Někdy člověk působí i humorným dojmem (mluví nesmysly, plete si datum, osoby a místo). Nebezpečné je tyto příznaky zaspat s prohlášením: "Ono to přejde, ráno uvidíme". Je velmi pravděpodobné (jedná-li se o mrtvici), že ráno bude již pozdě. Člověk by se na tzv. iktovou jednotku měl dostat nejpozději do 3 hodin. Proto neváhejte volat první pomoc ihned!!! V mozkové tkáni ale dochází ke změnám již po několika minutách.

 

Kdy začít s rehabilitací a jaké její metody byste zvláště doporučil?

Říká se, že ihned. Lépe je říci, ihned, jak to stav dovolí. Metody jsou individuálně určovány podle stavu pacienta. Obecně však pravidelně, častěji a kratší dobu, dlouhodobě. Já osobně využívám k rehabilitaci vše, co je po ruce (krabičky, tužky...). Jednoduše řečeno, snažím se cvičit vše, co jde i nejde. Tím myslím třeba pohybovat končetinou "pasivně" pro případ, že to již bude umět sama. Navíc tak lze předcházet různým komplikacím.

 

Co byste z vlastní zkušenosti poradil nemocným, aby se dovedli s postižením vyrovnat psychicky a posílili někdy slábnoucí naději?

Říká se, a je to pravda, že zkušenost je nepřenosná. Každý je jiná osobnost. Proto také vše prožívá po svém. K tomu, aby člověk dobře nejen tuto životní překážku zvládal, je skvělé, pokud má podporu blízkých. Je však především na nemocném, jak se ke svému problému staví. Jak uvádí v motu svého webu p. Jan Dohnálek (www.ictus.cz), jen člověk, který chce, má naději. Naději, že se bude zlepšovat. Zlepšování může trvat i mnoho let. Proto je nutné být vytrvalý, trpělivý a věřit. Rozhodně by měla být co nejdříve zahájena spolupráce s psychologem.

 

Mohl byste, přiblížit, jak je to s výplatou sociálních dávek a sociální finanční pomoci? Na co má nemocný i jeho blízký ošetřující nárok a kde ho mohou uplatnit?

V posledních měsících došlo ke změnám a tyto, především ekonomické, otázky vyžadují individuální přístup. Zde je odkaz na specializovaný web ČSSZ - http://www.duchody-duchodci.cz/urady-cssz-ossz.php.

 

Na Vašich webových stránkách http://www.pomrtvici.cz/ nabízíte pomocnou ruku těm, kteří hledají informace o této problematice. Jakou návštěvnost mají a jaké jste zaznamenal ohlasy?

Stránky mají poměrně slušnou návštěvnost. Čtou je především lidé, kteří do těchto životních komplikací spadli. Velice příznivě hodnotí srozumitelnost. Snažím se psát "česky", nikoliv "doktorsky", nesrozumitelnými, převážně latinskými, výrazy. Začal jsem také psát svůj blog lukasvaclav.blog.idnes.cz . Zde by byla ale větší návštěvnost, psal-li bych o nějakém "společensky ožehavějším tématu"(koho si ta která celebrita vzala, koho přejeli, a podobně). To je ale známá skutečnost. Od těch, kteří návštěvníky jsou, mám však velmi pěkné ohlasy.

 

Na svých stránkách uvádíte, že jste již byl „druhém břehu“. Jakou zkušenost Vám to přineslo do současného života? Ti, kdo tento stav zažili, říkají, že je to změnilo, že život prožívají s jinou intenzitou, někdy se může objevit dosud netušený talent…

Podobné události změní každého. Zejména lidi, kteří měli "namále". Podobenství "druhého břehu" používám zejména v souvislosti s mou dřívější neurologickou praxí ("první břeh") a poté i stav, kdy jsem se stal pacientem ("druhý břeh"). Na "druhém břehu", který Vy máte na mysli, jsem se ocitl málem také. Člověkem takový zážitek neskutečně zatřese. Ani u mne to nebylo jinak. Zprvu jsem si vážil i každého drobného zlepšení (často říkám a píšu: "drobných vítězství"). Bojoval jsem o co nejkvalitnější návrat. V průběhu času jsem pochopitelně začal přeskupovat své životní hodnoty. Mnoho dříve důležitých věcí se stane prkotinami a i naopak. Některé, doposud samozřejmé, schopnosti a dovednosti se změní v nesmírnou, mnohdy velmi těžko dosažitelnou vzácnost. Uměl jsem hrát na kytaru, zpívat, sportoval jsem. To už zřejmě nepůjde. Učím se ale věci, které by mne předtím nenapadly, nebo jsem je časově nezvládl. Jak mi řekl syn: "Tati, ty nevidíš blbě! Ty vidíš jinak!!!" To, když jsem si posteskl, že vidím dvojitě. Lidé v této situaci musí ale tento změněný stav přijmout. Poté se přizpůsobit a intenzivně pracovat na "jiném životě". Ano, vím to od sebe, jak je velmi těžké vyrovnat se s tím, že už vám nejde vše, jako dřív. Zastával jsem rčení, že: "Lepší odejít ve stoje, než přežívat v kleče". Teď si to ale nemyslím. Je mnoho lidí, kteří žijí s nějakým omezením daleko hodnotněji a intenzivněji, než stojící.

 

Při postižení mrtvicí je často člověk v bezvědomí. Když ho rodina chodí do nemocnice navštěvovat, buď ho nechce rušit, anebo se domnívá, že jejich přítomnost stejně nevnímá. Osobně jsem zažívala, že jeho vnímání, i když třeba na „jiné frekvenci“, funguje a ví o blízkosti těch, kteří za ním přišli. Někdy dokonce vnímá i to, co si myslí, nebo dělají, když u něho přímo nejsou. Jaké jsou Vaše zkušenosti?

Pochopitelně do určité míry záleží na rozsahu poškození. To je ale také relativní. Pacient, který měl být již "povolán", to zvládl a jeho stav rozhodně pak rozhodně neodpovídá obvyklým teoretickým a praktickým předpokladům. Jen za dobu mého soužití s mrtvicí a stavem po ní, jsem zažil několik podobných "beznadějných" případů.
Proto se ke každému takovému nemocnému chovejte, jakoby vnímal. On sice není schopen obvyklé odpovědi, ale vše kolem sebe vnímá často daleko citlivěji. Protože člověk na lůžku doslova hltá jakékoliv informace, může ledacos zpracovat i chybně. Mám na mysli i poznámku, které s ním vůbec nesouvisí. I následné soužití s takto nemocným vyžaduje (pokud mu chcete pomoci) velkou dávku empatie, vytrvalosti a trpělivosti. Proto neustále doporučuji psychologickou pomoc i u blízkých.

 

Existuje možnost setkávání osob s poruchami řeči jako následkem cévních mozkových příhod? Jak taková setkání probíhají a čím jsou přínosná?

Ano, existuje. Je dobře, že tomu tak je. Jedinou jejich vadou na kráse je skutečnost, že tato převážně občanská a dobrovolnická sdružení vznikají díky nesmírně klopotné práci blízkých a jejich nemocných. Většinou to nejsou původně odborníci ve zdravotnictví a právu. V těchto oborech získávají znalosti a zkušenosti teprve "za pochodu", kdy se kolikrát obtížně prodírají neznámem. Odborníci, kteří by tuto péči zajišťovat měli, buď nemají dostatečné podmínky, nebo se o následnou péči příliš nezajímají. Příčin je víc.
Význam těchto organizací a setkávání je určitě pozitivní. "Nováčci" zde nacházejí prvotní pomoc praktickou i teoretickou a "služebně starší" skvělou cestu k návratu do běžného života. Já sám jsem v kontaktu s těmito organizacemi: CEREBRUM (www.cerebrum2007.cz), ICTUS (www.ictus.cz), PRVNÍ KROK (www.prvnikrok.cz) a OSUDY (www.osudy.cz). V poslední době je snaha síly spojit a vytvořit tak jednotnější a silnější subjekt. Organizovanější pomoc bude jistě účinnější.

 

Co je pro Vás zdrojem fyzické a duševní energie?

Zřejmě chuť žít smysluplně. V lednu 2009 jsem nebyl ještě "povolán vzhůru", a tak se domnívám, že bych mohl a měl svými zkušenostmi a vědomostmi pomáhat. Především blízkým, kterým na mně záleží, ale také ostatním tápajícím. Ať jsou to nemocní, nebo jejich nejbližší.

 

Jste narozen ve znamení Vodnáře, který se nebojí plavat proti proudu, pro něhož je typický idealismus, svoboda, originální myšlenky a dobré vztahy s přáteli. Za to, čemu věří, bojuje. Čemu věříte a co je pro Vás v životě důležité?

Nemám rád zlobu, hašteření, žabomyší vojny a zákeřnost. Jeden k druhému by měl být slušný. Chovat se tak, abych se mohl komukoliv a kdykoliv podívat do očí bez toho, abych se musel stydět za něco, co jsem mu provedl. Za velmi důležité považuji naslouchat, tolerovat, respektovat a mít k druhým úctu. Pokud se to podaří dodržovat, myslím, že i Vodnář by mohl být spokojen. Proto se mi také moc líbí pohádka "O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku".

 

 

Děkuji Vám za rozhovor.

Vyhledávání

Podporují nás

test Stránky se zdravotnickou tématikou jsou podporovány Ministerstvem zdravotnictví v rámci Programu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením


hartmann
 

kopriva

 

Florence

 

ZDN

 

Foto dne

CESTOVÁNÍ

 

Nenechte si ujít povídání o cestách po místech více či méně známých..