Dobrý den,

Budu samozřejmě jen hádat, ale tipuji, že otázka „Proč je pro něj pozdrav tak těžká věc“ je nesprávně položená, spíš bych se ptal „Proč je pro něj pozdrav tak nepochopitelná věc“. Pokud to, co píšeš, je běžný způsob, jak ho káráš, tak těch zdůvodnění moc nemá.

Celé to má původ v tom, že myšlení většiny autistů není intuitivně sociální jako u žen ani logicky materiální jako u mužů, ale systémově příčinné. Jinými slovy (silně zjednodušeně) modelová žena zdraví proto, aby se protějšek neurazil, modelový muž zdraví proto, aby s ním protějšek neodmítal komunikaci a autista zdraví proto … protože mu někdo srozumitelně vysvětlil, PROČ to má dělat, tedy že se jedná o slovní rituál, kterým se lidé ujišťují, že chtějí s tím druhým komunikovat (i když třeba tím pozdravem komunikace zároveň skončí) a že stojí o navázání a udržování dobrých vztahů.
Dej si dobrý pozor, jaké zdůvodnění pro jednotlivé rituály zvolíš, protože pokud to nebude dobré zdůvodnění, bude o to těžší ho k dané zdvořilosti přimět. Zatím to chápe tak, že jeden člověk druhého zdraví jen tak, aby mu udělal radost, takže když se mu někdo nelíbí – nemá přece důvod dělat mu radost. On prostě nebere v potaz dimenzi sociálních vztahů a u řady sociálních rituálů vlastně o nic jiného nejde.

Dejme tomu, že se potkají dva známí:
A: „Ahoj, jak se máš?“
B: „Ahoj, jo jde to, co ty?“
A: „Nezajdeme zase někdy na kulečník?“
B: „No rád bych, ale mám teď v práci peklo. Možná příští měsíc … jak Ti jezdí to tvoje nový fáro?“

A: „Jo super, mám spotřebu 6,6 na 100. Akorát děti mi furt drobí mezi sedačky, mám chuť jim to vystlat igelitem.“
B: „Nojo haranti, to je všude stejný. Hele musím frčet, tak někdy. Rád jsem tě viděl!“
A: „Jasný, měj se!“

Ti dva strávili něco kolem 30 vteřin života komunikací, která měla jediný účel: když už se neplánovaně potkali, ujistili se opakovaně, že jejich vztah zůstává dobrý a tudíž i oni sami jsou dobří. Pro autistu je takový rozhovor naprosto nepochopitelný a jako pozorovatel tam zůstane stát jako trouba dlouho poté, co se ti přátelé rozejdou, a bude hloubat nad nezodpověditelnými otázkami:
- Co myslel B tím „jde to“, co odkud kam přesně jde? Věnuje se snad B nějakému pracovnímu projektu souvisejícímu s chůzí?
- Proč mu A neodpověděl na otázku „Co ty“?
- Jak souvisí tajemné „peklo v práci“ s tím, jak B tráví svůj volný čas a co se v tomto ohledu změní příští měsíc?
- Proč mu A podává nadbytečnou informaci o tom, jakou má jeho auto spotřebu paliva a jak jízdní vlastnosti souvisejí s faktem, že jeho děti patrně dostávají do auta ke konzumaci drobivé potraviny?
- Proč B uráží děti osoby A nelichotivým slovem a jaký záhadný fenomén se skrývá za tím, že patrně všechny děti ve městě nebo možná dokonce na světě se chovají v autech naprosto stejně? Proč tomu nevyjde automobilový průmysl vstříc nějakou inovací, když jde o častý problém?
- A co znamená „někdy“? Jak se A z tohoto slova dozví, kdy přesně má osobu B zase kontaktovat, aby se mohli zabývat kulečníkem a vyjasnit problém drobících dětí?
- A nakonec – JAK se přesně má mít B a proč nereklamuje nejasný pokyn „Měj se“?

Takže abych se vrátil k dotazu: jestli říkáš Vendovi, že je něco slušnost, tak mu předkládáš argument, který je srozumitelný Tobě, ale ne jemu. Pokud chceš, aby v modelové situaci (obchod) pozdravil, je daleko efektivnější mu například vysvětlit, že lidé mají domluveno, že se na začátku rozhovoru vždy pozdraví a potom teprve rozhovor může pokračovat a když on nepozdraví, tak oni si nechtějí povídat (bez ohledu na to, že Ty jsi pozdravila, jelikož čekají zač, že Ty jsi pozdravila, jelikož čekají začátek rozhovoru od všech, kdo přijdou) a Ty tím pádem nemůžeš nakupovat.
Je to podobné jako „pozdravit je slušnost“, ale srozumitelné pro něj. Nebo to fungovat nemusí (klidně dej potom vědět, dopíšu to k odpovědi) a budeš muset najít pro něj jiné vysvětlení, ale nechoď na něj s instrukcemi typu „Poděkuj, protože to se má“, dokud nebudeš připravena vysvětlit, co se k čemu proč a jak má.