ČlánkyVšechno je jinak
Rozjařeni včerejším úspěšným lovem, se ráno moc nezdržujeme a hned vyrážíme na včerejší místo. Nebylo to ale stejné, jako předešlého dne. Od moře foukal dost silný vítr a dělal na hladině fjordu ostré hřebeny drobných vln, po kterých naše loď poskakovala jako po dláždění. No co, říkáme si, zažili jsme horší počasí a chráněni velkým ostrovem, pokračujeme průlivem, který ho rozděloval, směrem k moři.
Po výjezdu z něho, nás ale čekalo nemalé překvapení. Tam kde nás včera pohupovali drobné vlnky, se nyní proti nám valily velikánské vlny, sice dlouhé, bez hřebenů, ale zato pohupovaly s našimi čluny jak s korkovou zátkou. Přes jednotlivé vlny nebylo vidět na člun za ní.
Ostatní rybáři tam ale chytali a tak to jdeme zkusit také. Museli jsme být dost opatrní, abychom se nenechali zahnat na skaliska, což se nám málem jednou stalo, když už se loď blížila ke skalám a my se chtěli nacvičeným manévrem vrátit na výchozí stanoviště, motor najednou začal stávkovat. Řeknu vám, není to nic příjemného, když vidíte jak se ty skály přibližují a jsou stále větší a větší. Úplně jsme si představovali, jak muselo být námořníkům, když se jejich velká loď řítila na zrádné útesy a oni nemohli nic dělat, jen čekat.
Naštěstí pro nás motor chytnul v poslední chvíli, když už jsme měli připravená vesla, abychom zabránili nejhoršímu nárazu a my odtamtud ujížděli na plný plyn s velkou úlevou. Už by to nikdo z nás nechtěl zažít. Oddechli si i kamarádi z druhého člunu, kteří na nás koukali a nemohli nic udělat, jinak by přišli i oni k úhoně.
Odpluli jsme o hodně dál a nechali se zase houpat na vlnách a věnovali se rybolovu.
Tohle houpání by asi nebylo pro někoho, co trpí mořskou nemocí, ale prý se dá zvyknout na všechno.
Prostě idylka. To nejhorší máme snad už za sebou, jen si musíme dávat na všechno pozor. Vítr se trochu utišil, i vlny byly nepatrně menší a tak jsme moli pozorovat i nejbližší okolí a tak jsme mohli zpozorovat, jak asi kilometr od nás, se zpoza ostrova vynořila velikánská nákladní loď. Jela naším směrem a my jen koukali, co je to za monstrum, naložené až po vršek přepravními kontejnery. Něco tak velkého jsme na moři ještě nepotkali. Mířila do nedalekého přístavu v Kristiansundu a my měli alespoň chvilku rozptýlení.
To byla naše další chyba, kterou si nikdo neuvědomil, když nemá patřičné zkušenosti. Loď dávno zmizela a tak si nikdo neuvědomil druhé nebezpečí. Vlny od lodi. Ty někdo z nás zpozoroval na poslední chvíli a jen stačil vykřiknout: „bacha“.
Hnaly se křížem na ty původní a my si za moment připadali jak v mixéru. Jen jsme hodili nádobíčko do lodě, chytli se bortů a už podruhé ten den čekali, jestli s toho vyvázneme se zdravou kůží. Každý jen koukal, jestli má zapnutou záchrannou vestu a jak je to daleko ke břehu, kdybychom museli doplavat. To oddechnutí, když vše skončilo, muselo být slyšet hodně daleko.
To už bylo trochu moc na všechny. A honem odsud pryč. Vylévajíc vodu ze dna lodi, míříme do klidnějších vod fjordu, kde se teprve trochu uklidňujeme.
A tak jsme po předešlém klidném dni, získali velmi cennou zkušenost, kdy nám moře chtělo asi říct, jak je neradno ho podceňovat.
Po výjezdu z něho, nás ale čekalo nemalé překvapení. Tam kde nás včera pohupovali drobné vlnky, se nyní proti nám valily velikánské vlny, sice dlouhé, bez hřebenů, ale zato pohupovaly s našimi čluny jak s korkovou zátkou. Přes jednotlivé vlny nebylo vidět na člun za ní.
Ostatní rybáři tam ale chytali a tak to jdeme zkusit také. Museli jsme být dost opatrní, abychom se nenechali zahnat na skaliska, což se nám málem jednou stalo, když už se loď blížila ke skalám a my se chtěli nacvičeným manévrem vrátit na výchozí stanoviště, motor najednou začal stávkovat. Řeknu vám, není to nic příjemného, když vidíte jak se ty skály přibližují a jsou stále větší a větší. Úplně jsme si představovali, jak muselo být námořníkům, když se jejich velká loď řítila na zrádné útesy a oni nemohli nic dělat, jen čekat.
Naštěstí pro nás motor chytnul v poslední chvíli, když už jsme měli připravená vesla, abychom zabránili nejhoršímu nárazu a my odtamtud ujížděli na plný plyn s velkou úlevou. Už by to nikdo z nás nechtěl zažít. Oddechli si i kamarádi z druhého člunu, kteří na nás koukali a nemohli nic udělat, jinak by přišli i oni k úhoně.
Odpluli jsme o hodně dál a nechali se zase houpat na vlnách a věnovali se rybolovu.
Tohle houpání by asi nebylo pro někoho, co trpí mořskou nemocí, ale prý se dá zvyknout na všechno.
Prostě idylka. To nejhorší máme snad už za sebou, jen si musíme dávat na všechno pozor. Vítr se trochu utišil, i vlny byly nepatrně menší a tak jsme moli pozorovat i nejbližší okolí a tak jsme mohli zpozorovat, jak asi kilometr od nás, se zpoza ostrova vynořila velikánská nákladní loď. Jela naším směrem a my jen koukali, co je to za monstrum, naložené až po vršek přepravními kontejnery. Něco tak velkého jsme na moři ještě nepotkali. Mířila do nedalekého přístavu v Kristiansundu a my měli alespoň chvilku rozptýlení.
To byla naše další chyba, kterou si nikdo neuvědomil, když nemá patřičné zkušenosti. Loď dávno zmizela a tak si nikdo neuvědomil druhé nebezpečí. Vlny od lodi. Ty někdo z nás zpozoroval na poslední chvíli a jen stačil vykřiknout: „bacha“.
Hnaly se křížem na ty původní a my si za moment připadali jak v mixéru. Jen jsme hodili nádobíčko do lodě, chytli se bortů a už podruhé ten den čekali, jestli s toho vyvázneme se zdravou kůží. Každý jen koukal, jestli má zapnutou záchrannou vestu a jak je to daleko ke břehu, kdybychom museli doplavat. To oddechnutí, když vše skončilo, muselo být slyšet hodně daleko.
To už bylo trochu moc na všechny. A honem odsud pryč. Vylévajíc vodu ze dna lodi, míříme do klidnějších vod fjordu, kde se teprve trochu uklidňujeme.
A tak jsme po předešlém klidném dni, získali velmi cennou zkušenost, kdy nám moře chtělo asi říct, jak je neradno ho podceňovat.
