ČlánkyNOVÁ GUINEA
Jak jsme slíbili, tak také činíme. Po delší době se vracíme k putování po Nové Guinei. V loňských dílech nějakým nedopatřením došlo k tomu, že nám vypadl jeden den a to 31. 8. Proto naše další putování tímto dnem zahájíme....
Čekali jsme na soukromou motorku (v půjčovně měli zavřeno, byl konec Ramadánu). Náš kamarád „ okouzlil“ místní ženu a prý nám ji sežene. No trvalo to dost dlouho. Vstávali jsme před sedmou a je deset, tak napíši pár slov o Biaku.
Ostrov Biak hrál důležitou roli v bitvě v Tichomoří (Spojenci proti Japoncům) a je zde v Kotě Biak (kota = město ) spousta pozůstatků z té doby. Hlavně veliký hřbitov - opravdu udržovaný a krásný, dá-li se to o hřbitovu říct, který spravují Američané. Biak město má 1 hlavní ulici, na které je vše potřebné, od banky, po poštu, lékárnu a policii. Zdejší taxíky a jmenují bemo a zastavují na mávnutí kdekoliv. Jsou rozděleny na sv. modré a žluté a každá barva má své „teritorium“. Vejde do něj neskutečně mnoho lidí, i když dle mého jsou tak na 8 (i s řidičem), běžně tak 12 a víc, a občas ještě někdo naskočí z boku a jen se drží. Zastaví, kde potřebujete, je to levné, ale nepohodlné. Byli jsme ubytováni v hotelu Arumbai se snídaní. Snídaně nebyla moc skvělá, ale nemuseli jsme nic hledat a poloha je výborná, do obchodu i kostela blízko, tudíž hned vedle hlavní ulice. Biak je jedním z důležitých přepravních center a přístupových cest do Papuï.
Tak jsme konečně (před jedenáctou) vyrazili. Já měla tak velkou helmu, že jsem neviděla kolem, jak motorka nadskočila, tak mi helma spadla přes oči a to bylo vlastně pořád, cesty jsou tu hrozné. Ze začátku bylo moc dobře, že kamarád dělal „vodiče“ a manžel jel se mnou v závěsu. Jezdí se zde vlevo a je to přeci jen nezvyk a kamarád žijící v Thajsku to má zažité. Pro mne to byla hrozná cesta. Pokud mi helma nespadla na oči, tak se zas nafoukla a škrtila mě do krku, tak jsem si ji musela držet, abych neblinkala. Pak jsem to vyřešila – vytáhla jsem tkaničku z pasu kalhot, uvázla na sponku helmy a druhý konec na přední sponku batohu. Alespoň jsem se mohla držet oběma rukama, což bylo skutečně potřeba. No bolela mě záda i zadek z toho natřásání a to se mě manžel zeptal, „to je paráda, viď?“. Fakt pro mne nebyla, i když už jsem alespoň viděla na cestu. Ale pomalu jsem si zvykla a musím říct, že čím dál od města byly domečky i jejich okolí čistší, dokonce byly i často vysázeny živé ploty převážně z keřů s červenými listy a zasazené kytičky a tak to bylo i veselé. Všude hrozně moc malých dětí, hrály si u silnice a někdy i na ní. A to byli skutečně mrňousci max. tříletí, to bych je na silnici nepustila, i když je zde provoz minimální. Ale byli docela ukáznění, chodili dost při kraji, když něco jelo. Hrozně mě překvapilo, že nikdo tu nic nedělá, jen civí, max. si ženy hrají s dětmi a muži jen to první. Nikde žádné políčko, opravdu nevím, čím se živí. Někteří mladíci ale mají i motorku, asi to jsou státní zaměstnanci, protože nikdo jiný tady asi práci nemá. Žádný průmysl ani zemědělství a to jsme projeli skoro celý ostrov. Maximálně mají malé obchůdky, tedy spíš přístřešky z prken, kde mají to nejdůležitější – colu a sušenky. Jsou zde i malé „benzinky“, kde mají litrové lahve s benzínem a trychtýř. Úžasné, ale ono to stačí, ty motorčičky opravdu moc nežerou, my jsme měli např. spotřebu asi 2 l na 100 km a kamarád ještě menší.
Kolem silnice byla krásná zeleň a jak jsme uviděli moře s krásnou pláží, hned bylo jasné, kam zajedeme. Ale nebylo to tak jednoduché. Silnička na kterou jsme odbočili za vsí končila a tak ještě že mládež nic nedělá jen civí a tak jsme měli koho zeptat. Jeden mladík k nám přisedl a ukázal cestu. Tak tu bychom opravdu nenašli. Na konec jsme stejně museli nechat motorku za vsí a jít dolů po hrozném srázu úzkou pěšinou k moři. Strašné cesta, ale úžasná pláž, prostě nádhera. Požádali jsme našeho průvodce o kokosový ořech, za chvíli přišel s dalším „chasníkem s mačetou“ a ten nám vylezl na palmu (ale opravdu vysokou a bos) a nasekal nám jich asi 5. Ještě nezralým ořechům se usekne špička a tekutina ze vnitř se pije, což je báječný prostředek na zahnání žízně i zdroj vitamínů a minerálů. To ještě není kokosové mléko, ale jen trochu nažloutlá čirá tekutina. Z useknuté špičky se vyrobí lžička a vnitřek ořechu se po vypití vydlabe a sní. Taky pochoutka. Po šnorchlování a koupání se nám zachtělo i něčeho k snědku a tak se jsme se zeptali našich „průvodců“, zda by nebyly nějaké ryby a tak nám jich několik upekli na ohni. Byly báječné. Naši průvodci (už byli 3) byli skvělí, zřejmě to brali jako vítané zpestření věčného postání a povalování a ještě možnost výdělku. Další koupání nás již nelákalo, i když pláž byla neskutečně krásná, ale v moři byla spousta hvězdic – béžových s hnědými puntíky, těmi je zamořená celé Indonésie, ničí korály , potvory jedny. Viděla jsem ale i krásně rudé s černými puntíky a několik zvláštních druhů rybek. Taky obří ježky, na které šlápnout, tak by bylo po dovolené, to by mi vylezly bodlinky na nártu a v případně vpichu do paty, tak jsou do půl lýtka. Toho „svého“ ježka mám stále v noze a čekám až vyhnisá.
Chtěla jsem taky fotit a došla baterka. To tedy brzo a reklamace nebyla možná. Opravdu jsem měla z foťáku radost, ale max. 10 fotek za ty prachy (asi 1,75 milionu jejich a našich asi přes 3 tisíce) fakt nestálo.
Šli jsme se projít po pláži a málem jsem nebyla. Z tak asi 15 m vysoké palmy spadl hned po mám průchodu ořech. Prý 15x víc lidí zahyne pádem kokosu, než kolik jich sežere žralok. Věřím tomu, byla to hrozná rána. Zpět jsme šli kolem zajímavého hřbitova – kachličky na náhrobcích a stříšky z vlnitého plechu. Dost v kurzu jsou kachličky bleděmodré, růžové a bílé v kombinaci s černými. Opravdu zvláštní, ale pro nás ne moc pěkné.
Jsou zde pochováni především křesťané, muslimové jsou většinou jen ve městě (to víme, muezín se ve městě dost činí). Zpáteční cesta byla taky pěkná, ale já se už těšila domů, byla jsem hrozně znavená, natřesená a taky trochu přiškrcená.
Ostrov Biak hrál důležitou roli v bitvě v Tichomoří (Spojenci proti Japoncům) a je zde v Kotě Biak (kota = město ) spousta pozůstatků z té doby. Hlavně veliký hřbitov - opravdu udržovaný a krásný, dá-li se to o hřbitovu říct, který spravují Američané. Biak město má 1 hlavní ulici, na které je vše potřebné, od banky, po poštu, lékárnu a policii. Zdejší taxíky a jmenují bemo a zastavují na mávnutí kdekoliv. Jsou rozděleny na sv. modré a žluté a každá barva má své „teritorium“. Vejde do něj neskutečně mnoho lidí, i když dle mého jsou tak na 8 (i s řidičem), běžně tak 12 a víc, a občas ještě někdo naskočí z boku a jen se drží. Zastaví, kde potřebujete, je to levné, ale nepohodlné. Byli jsme ubytováni v hotelu Arumbai se snídaní. Snídaně nebyla moc skvělá, ale nemuseli jsme nic hledat a poloha je výborná, do obchodu i kostela blízko, tudíž hned vedle hlavní ulice. Biak je jedním z důležitých přepravních center a přístupových cest do Papuï.
Tak jsme konečně (před jedenáctou) vyrazili. Já měla tak velkou helmu, že jsem neviděla kolem, jak motorka nadskočila, tak mi helma spadla přes oči a to bylo vlastně pořád, cesty jsou tu hrozné. Ze začátku bylo moc dobře, že kamarád dělal „vodiče“ a manžel jel se mnou v závěsu. Jezdí se zde vlevo a je to přeci jen nezvyk a kamarád žijící v Thajsku to má zažité. Pro mne to byla hrozná cesta. Pokud mi helma nespadla na oči, tak se zas nafoukla a škrtila mě do krku, tak jsem si ji musela držet, abych neblinkala. Pak jsem to vyřešila – vytáhla jsem tkaničku z pasu kalhot, uvázla na sponku helmy a druhý konec na přední sponku batohu. Alespoň jsem se mohla držet oběma rukama, což bylo skutečně potřeba. No bolela mě záda i zadek z toho natřásání a to se mě manžel zeptal, „to je paráda, viď?“. Fakt pro mne nebyla, i když už jsem alespoň viděla na cestu. Ale pomalu jsem si zvykla a musím říct, že čím dál od města byly domečky i jejich okolí čistší, dokonce byly i často vysázeny živé ploty převážně z keřů s červenými listy a zasazené kytičky a tak to bylo i veselé. Všude hrozně moc malých dětí, hrály si u silnice a někdy i na ní. A to byli skutečně mrňousci max. tříletí, to bych je na silnici nepustila, i když je zde provoz minimální. Ale byli docela ukáznění, chodili dost při kraji, když něco jelo. Hrozně mě překvapilo, že nikdo tu nic nedělá, jen civí, max. si ženy hrají s dětmi a muži jen to první. Nikde žádné políčko, opravdu nevím, čím se živí. Někteří mladíci ale mají i motorku, asi to jsou státní zaměstnanci, protože nikdo jiný tady asi práci nemá. Žádný průmysl ani zemědělství a to jsme projeli skoro celý ostrov. Maximálně mají malé obchůdky, tedy spíš přístřešky z prken, kde mají to nejdůležitější – colu a sušenky. Jsou zde i malé „benzinky“, kde mají litrové lahve s benzínem a trychtýř. Úžasné, ale ono to stačí, ty motorčičky opravdu moc nežerou, my jsme měli např. spotřebu asi 2 l na 100 km a kamarád ještě menší.
Kolem silnice byla krásná zeleň a jak jsme uviděli moře s krásnou pláží, hned bylo jasné, kam zajedeme. Ale nebylo to tak jednoduché. Silnička na kterou jsme odbočili za vsí končila a tak ještě že mládež nic nedělá jen civí a tak jsme měli koho zeptat. Jeden mladík k nám přisedl a ukázal cestu. Tak tu bychom opravdu nenašli. Na konec jsme stejně museli nechat motorku za vsí a jít dolů po hrozném srázu úzkou pěšinou k moři. Strašné cesta, ale úžasná pláž, prostě nádhera. Požádali jsme našeho průvodce o kokosový ořech, za chvíli přišel s dalším „chasníkem s mačetou“ a ten nám vylezl na palmu (ale opravdu vysokou a bos) a nasekal nám jich asi 5. Ještě nezralým ořechům se usekne špička a tekutina ze vnitř se pije, což je báječný prostředek na zahnání žízně i zdroj vitamínů a minerálů. To ještě není kokosové mléko, ale jen trochu nažloutlá čirá tekutina. Z useknuté špičky se vyrobí lžička a vnitřek ořechu se po vypití vydlabe a sní. Taky pochoutka. Po šnorchlování a koupání se nám zachtělo i něčeho k snědku a tak se jsme se zeptali našich „průvodců“, zda by nebyly nějaké ryby a tak nám jich několik upekli na ohni. Byly báječné. Naši průvodci (už byli 3) byli skvělí, zřejmě to brali jako vítané zpestření věčného postání a povalování a ještě možnost výdělku. Další koupání nás již nelákalo, i když pláž byla neskutečně krásná, ale v moři byla spousta hvězdic – béžových s hnědými puntíky, těmi je zamořená celé Indonésie, ničí korály , potvory jedny. Viděla jsem ale i krásně rudé s černými puntíky a několik zvláštních druhů rybek. Taky obří ježky, na které šlápnout, tak by bylo po dovolené, to by mi vylezly bodlinky na nártu a v případně vpichu do paty, tak jsou do půl lýtka. Toho „svého“ ježka mám stále v noze a čekám až vyhnisá.
Chtěla jsem taky fotit a došla baterka. To tedy brzo a reklamace nebyla možná. Opravdu jsem měla z foťáku radost, ale max. 10 fotek za ty prachy (asi 1,75 milionu jejich a našich asi přes 3 tisíce) fakt nestálo.
Šli jsme se projít po pláži a málem jsem nebyla. Z tak asi 15 m vysoké palmy spadl hned po mám průchodu ořech. Prý 15x víc lidí zahyne pádem kokosu, než kolik jich sežere žralok. Věřím tomu, byla to hrozná rána. Zpět jsme šli kolem zajímavého hřbitova – kachličky na náhrobcích a stříšky z vlnitého plechu. Dost v kurzu jsou kachličky bleděmodré, růžové a bílé v kombinaci s černými. Opravdu zvláštní, ale pro nás ne moc pěkné.
Jsou zde pochováni především křesťané, muslimové jsou většinou jen ve městě (to víme, muezín se ve městě dost činí). Zpáteční cesta byla taky pěkná, ale já se už těšila domů, byla jsem hrozně znavená, natřesená a taky trochu přiškrcená.
Krásná pláž
Bujná vegetace
Místní Typická benzínka
Příprava kokosového ořechu
U pláže
