11. 9. neděle

Dobrá snídaně, vezli jsme si totiž s sebou kuchaře, pomocníka, vedoucího zájezdu i lodivoda – kormidelníka i nosiče deštníků. No prostě 5 kusů, hráli tudíž přesilovku. Vedoucí – boss, jak mu zde všichni říkají, nedělal nic jen mně „stařence„ občas podal ruku, abych neupadla. Jeli jsme opět po řece až do velkého jezera, kde žijí i krokodýli, ale žádného jsme neviděli. „Jen“ krásné domečky, ženy, které lovily a sušily ryby, různobarevné ptáky. V jedné vesnici jsme měli krom prohlídky domečku duchů i ukázku ručních prací, včetně pečení ságových placek. Ženy zde už chodí oblečené „běžně“, pro nás si však oblékly parádní původní oděv z mušliček a korálků. Ságové placky, které zde všichni jedí jako hlavní jídlo celý život, nám moc nechutnaly, i když jsme to nedali na sobě znát, pekly je velmi zručně a obdivuhodně předváděly i různé jiné práce, včetně výroby háčkovaných podprsenek (bylo mi doporučeno se to přiučit). Vše bylo moc zajímavé, žijí stále ve svých chýších, jen ten oděv se mění. Chytají ryby, mění je za ságo a vypadají spokojeně. Deprese asi nemají.

V jiné vesnici jsme viděli dělat i hliněné výrobky bez hrnčířského kruhu. Neuvěřitelné, pravidelné a velké. Vysuší se to na slunci a dokonce se v nich dá vařit i péct. V jednom domečku duchů jsem neodolala a koupila si překrásnou misku - krokodýla. Tak jen aby mi ji nevzali, loučila bych se s ním nerada. Po návratu byla opět výborná večeře a měli jsme jít na místní produkci do domečku duchů naší vesnice. Nabili jsme baterky všeho druhu, skrz nás si půjčili nějaký generátor či co, abychom mohli fotit a natáčet. Byli opravdu ochotní, náš boss vše zařídil, jen naši „pomocníci“ byli trochu natvrdlí, např. nemohli pochopit, že jsme chtěli 1x kávu a 2x čaj, když jsme seděli u stolu 2. Znovu se přišli zeptat, jak jsme to chtěli, kluci se mezitím vystřídali a tak jsme zase byli 2, a tak to vyřešili tím, že přinesli 1 hrnek s horkou vodou a sáček čaje. Já trvala na kávě, tak ji nakonec přinesli, ale bez hrnku, jen v pytlíku. Kapitulovat jsem nechtěla, tak jsem došla do kuchyně a názorně ukázala, co chci a bylo to. Zde žádný jazyk nepomáhal, jen ruce.

Byli jsme pozváni na „produkci“ do domečku duchů naší vesnice. Byla to skutečně úžasně magická záležitost, měsíc vše ozařoval, byl úplněk a tak celý domeček osvětlil. Krásné řezby, masky a vůbec celá „mohutnost“ tohoto „našeho“ domečku působila až nadpřirozeně. Je to největší z těchto domů v celém okolí a chráněn jejich ministerstvem a snad i Unescem. Hned po našem příchodu začali – bubnovali na zvláštní bubny, tedy spíše takové „podlouhlé necky“, tedy vydlabané kmeny a bubnuje se uvnitř „kverláním“. Prý to vypráví nějaké příběhy, kterým rozumí jen muži. No naši tedy ne, ale bylo to moc zajímavé. Uvnitř hořel oheň, který střídavě osvětloval jak nástroje, tak masky a bylo neuvěřitelné, jak 4 bubny bubnují shodně nebo se úžasně doplňují. Jezdil mi až mráz po zádech, jak to bylo přímo mystické. Leželi jsme na „palandách“ (takovém mezipatře) a poslouchali jsme a „dojmovali“, jak říkal náš kamarád. Byl to pro nás naprosto nový a nepoznaný svět. Tak tady žijí a jsou šťastní a stačí jim k životu jen ryby a ságo, popřípadě banány a papája. Zde jsme se opět ocitli v jiné době, nemající nic společného s naším uspěchaným životem.

Po bubnech nám zahráli na obrovské flétny, které, jen držet je výkon. Byl tu starý pán se svým žákem, kterého to učí, aby se tradice udržela. Oni prý málo spí, dlouho do noci se učí hrát a vlastně takto se udržovali v bdělosti.

Za svitu měsíce jsme se vrátili domů, moskyti asi nikdy nespí, kousali i v pozdních hodinách, a to bylo to jediné, co to tu zdejší idylu kazilo. A zvlášť, když člověk musel v noci ven a na sobě si jich několik přinesl. Asi hodinu jsme je v moskytiéře lovili.

Pečení ságových placek

Ruční práce

Původní oděv

Zdobení žen

Flétny

Bubny

Nezapomenutelná atmosféra