ČlánkyNOVÁ GUINEA
21. 9. středa
Můj velký den, jeli jsme se konečně potápět. Sice žádná laciná záležitost, ale byl to zážitek.
Potápěli jsme se na dvou místech, oba ponory byly k vrakům japonských válečných lodí, které byly potopeny ve stejný den roku 1942. První se jmenovala Hirokawa Maru, druhá Kinagawa Maru. Jsou za ta léta porostlé korály všech možných barev, mezi kterými žije spousta různých rybiček.
Dokonce jsem si „pohladila“ Nema (pro neznalé pohádek správně klaun – oranžovo bílo černá roztomilá rybička, žijící na mořských sasankách) a jiné potvůrky, které mi ulovil můj černočerný „diving master“ a pak je zase pustil plavat.
Bylo to nádherné. Jen se svést na obří želvě nevyšlo, vždy byla rychlejší a uplavala nám. Nejhlouběji jsem byla, dle mého počítače, ve 23 metrech.
Proplouvali jsme vrakem za rejnokem, byla to nádhera, vznáší se ve vodě majestátně, klidně a neobyčejně ladně. Uvnitř vraku to bylo trochu strašidelná, ale zvědavost mě nedala a jsem ráda, že jsem to zvládla. Byl to pro mne asi největší zážitek z dosavadní cesty, i když cesta přinesla už mnoho jiných úžasných zážitků, ale toto je zatím jasná jednička. Konečně jsem si připadala jako pořádná potápěčka.
Potápěčské zkoušky mám teprve rok a moc ponorů zatím nemám. Potápečská licence byla pro mne asi nejtěžší zkouška života.
Skoro jsem se utopila, ale nakonec jsem to „dala“, i když jsem musela dělat „reparát“.
