26. 9. Pondělí
Ráno jsme s manželem zaskočili do muzea, kamarád do letecké společnosti a zase problém, nemají nás v počítačovém systému, přesto že máme koupené letenky.
Divím se, že mají nějaký systém a ještě počítačový, ale vše se nakonec vyřeší a prý nás do letadla vpustí. Tak jsme zvědaví. Nakoupili jsme poslední rybu, já ji upekla, kamarád uvařil rýži, (kterou já údajně neumím) a jeli jsme na letiště. No a to je konec našeho velkého dobrodružství mezi domorodci na Papiu Nové Guinei a Šalamounových ostrovech, místech, kde je naprosto jiný a pro nás nepochopitelný způsob života, kde lidé sice nemají všechny vymoženosti civilizace, o kterých ani neví, že existují, ale jsou šťastní a jen se musíme ptát, jak dlouho jim tento jejich ráj vydrží.
Letíme do Austrálie, tudíž do civilizace.
Přistáli jsme v Brisbene, vyměnili peníze, půjčili si auto a jeli směr Velký Barierový Útes, kde se chceme potápět. Ujeli jsme jen asi 100 km, už bylo pozdě, všechny hotely měly zavřeno, ale měli jsme štěstí, nakonec nám v jednom motelu otevřeli a tak víc jak po měsíci jsme měli úžasné ubytování.
Teplá voda, čisté bílé dlaždičky, parádní postel, prkénko na toaletě – přelepené, s nápisem vydesinfikované, no nádhera, přeci jen jsme si už na pohodlí zvykli. Byla jsem asi hodinu pod sprchou a nemohla se nebažit teplé vody. Káva, čaj, voda, mléko bylo na pokoji a tento přepych byl mnohem levnější než u Thomase a ještě se snídaní a bez švábů.
Má ta naše civilizace něco do sebe, i když jsme byli moc šťastní na místech, kde se jich téměř ještě nedotkla.
Články
