ČlánkyNOVÁ GUINEA
2. 10. neděle
Ráno jsme rychle naskákali do auta a kluci mně slibovali, že se ještě někde stavíme, abych byla spokojená a mohla si taky „“zašopovat“.
Byla neděle, všude měli zavřeno a tak jediné, kde bylo něco otevřené bylo letovisko na pobřeží, kde měli jen samé plavky, klobouky a nafukovací potvory a to zrovna nebyl ten správný sortiment, co bych chtěla někomu koupit. Je zde jaro a tak jsou jistě šortečky a pantoflíčky potřeba, ale přivézt „ vietnamky“ z Austrálie to by byl jistě dobrý žert, ale tolik legrace asi není potřeba.
Tak to nám opět nevyšlo, ale jinak celá dovolená úžasná a i s tímto jsem vlastně počítala, i když se manžel dušoval, že tuto cestu to bude lepší než na jiných expedicích, že se budu moci někde „rozhlédnout“. No nebylo, nerozhlédla jsem se.
Údajně jsme měli dobrý čas, ale neměli. Nejdřív nám hořela silnice a pak jsme ještě zabloudili. Bylo to zábavné, počítat hodiny do odletu letadla a pak najednou požár a zavřená silnice.
A tak z „dobrého času“ byl objížďkou a blouděním čas horší a to jsme si chtěli dát dobrou večeři na konec cesty a bylo třeba vyčistit auto. Dopadlo to nakonec tak, že nám v půjčovně aut vyčinili, že jsme měli přijet ve 2 a přijeli jsme v 6 a to jsem během cesty ještě uklízela auto. No vrchol byl na letišti, když vadila moje dvě příruční zavazadla a já musela „vyklidit“ svou tašku, kde jsem měla rozbitné věci a poslat ji jako spoluzavazadlo.
Přebalovali jsme to před přepážkou, paní za ní se chytala za hlavu, že se to nesmí, že z toho bude mít malér, ale už se nedalo nic dělat, manžel je muž činu a rychlý a tak, než tomu mohla paní zabránit, bylo vše vysypané na zemi a tak nezbývalo nic jiného, než to znova zapakovat, přenést se to nikam nedalo. Jen jeden světlý bod měl náš pobyt na letišti v Brisbane, při nástupu do letadla nás odstavili vedle, hrklo to v nás, že zas máme někde sirky či pilníček na nehty nebo něco podobného. Ale jen na chviličku, přidělili nám totiž business class, asi jsme se jim zdáli tak vyčerpaní, že se báli, aby nás dovezli živé.
Bylo to nádherné, vítali nás šampaňským, jen škoda, že nás nenechali moc vyspat, neustále nám „vnucují jídlo a pití“. Jedli jsme na bílých ubrusech, porcelánu a úžasnými příbory, textilní ubrousky měli dokonce v rohu dírku na připnutí na knoflíček u košile, což oceňuji, manžel se opravdu ani nepobryndal.
Sedadla se dají krásně položit, zvadají se i nohy do jaké výšky potřebujete, což se moc líbilo manželovi a tak si mě „houpal“, všichni kolem se smáli a já bych ho nejraději praštila. A ještě všude spousta místa, žádné nohy pod bradou. Tak to byl asi nejluxusnější let našeho života, letěli jsme již v business do Atlanty, ale to bylo nesrovnatelné, spol.Emirates je v jiné třídě než Lufthansa nebo Pan American nebo s kým jsme to letěli.
Opravdu to byla pověstná „třešnička na dortu“ po tak nádherné dovolené. V Praze byl ještě malý problém s deštníkem z PNG, nemohli ho najít a já byla dost smutná, moc se mi líbil, byl v barvách vlajky Papui, červeno černý se žlutou rajkou. Nakonec i ten se našel a my jako naprosto poslední odcházeli z příletového prostoru, kde už nebyli ani žádní celníci a tudíž žádné nepříjemné otázky, co vezeme, zvláště, když jsme přilétli z takové exotiky, jako je z Papua a Šalamounovy ostrovy.
Poznámka
14 dní jsme byli unavení, špatně spali, zřejmě 11ti hodinový časový posun nám už začal dělat problémy, asi stárneme. Žádné „zvířátko“, myslím švába apod. jsme si nepřivezli, zavazadla jsem pro jistotu vybalovala na dvoře a děti nám na přivítanou připravily koš plný dezinfekčních prostředků a rukavic.
