ČlánkyETIOPIE 2015
Neděle 5. 7. – solné pláně
Vstávali jsme v 6, abychom mohli jet, dokud nebylo takové horko, což je další zajímavost tohoto nehostinného koutu světa. Kromě našeho průvodce jsme museli zaplatit další 4, po zuby ozbrojené vojáky, skrz které jsme museli z auta všechno vyndat, věci nám hlídal „náš“ ozbrojenec, kterého jsme si vezli z poslední vesnice a který i spal před naším obydlím. Místo něj jel místní průvodce. Vojáci seděli v zavazadlovém prostoru a vyrazili jsme. Na hranice s Eritreou je to asi 10 km a tak opatrnosti nezbývá. Jeli jsme několik km a pak pěšky. Prý 20 minut přes solné a potašové pole k místům, kde není ani živáčka. Bylo to přes půl hodiny a já "jela na doraz". Byla tam sice krásně zbarvená sůl, od bílé přes žlutou až hnědou, ale já v tu chvíli už moc nevnímala. Něco jsem vyfotila a když se chlapci rozutekli do dáli "za další barvou" a já seděla na hrozném slunci, tak jsem požádala Mikiho, ať se se mnou vrátí k autu a pustí mi klimatizaci. Cesta zpět k autu byla nekonečná.
Klimatizace v autě skoro nic neuchladila, ale alespoň jsem seděla ve stínu. Kluci přišli za dost dlouho, ale prý toho viděli hodně, i zelená jezírka...... Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u bublajícího jezírka, bublalo žlutě, bylo to sice zajímavé, ale na Yellowstone to naprosto nemá. Další zastávka byla na solné pláni, tentokráte byla krásná bílá, ta je prý pro lidi, žlutá, taky ještě pěkná a bloky, které se momentálně těží a odvážejí je velbloudi, jsou dost nahnědlé.
Pořád mi nebylo moc dobře, ale příhoda, která se nám stala, překonala i mou nevolnost. Naši 4 ozbrojenci, sedící vzadu se začali hádat, jeden vzal zbraň a odjistil (já myslela, ale prý zasunul náboj) kalašnikova. To "cvaknutí" za naší hlavou neznělo dobře (znám to jenom z filmů, ale bylo mi hned jasné, o co jde). Naštěstí ho ostatní ihned odzbrojili, Miki bleskurychle zastavil i náš průvodce se do toho vložil, ale nebylo to moc příjemné, vypadalo to, že se zbláznil a že nás postřílí všechny.
Vše se událo údajně k vůli tomu, že se jednomu smáli, že vypadá jak opičák a on se pekelně naštval a chtěl je potrestat. On skutečně jak opičák vypadal, nebyl to zcela určitě Habešan, ti jsou docela hezcí. No není nic příjemného mít nabitou pušku za hlavou. Ono jim to tady asi musí lézt na mozek. Nevím, jak dlouho tam zůstávají, co za to mají a jak se s nimi zachází … a ještě k tomu to strašné horko.
No byli jsme všichni rádi, když vystoupili. Co bylo dál s naším „střelcem", nevíme, asi ho zavřeli. Náš nový průvodce si taky oddychl. Ukázal nám i obydlí nomádů (i uvnitř) a mohli jsme si je bez problémů vyfotit. Byl to totiž domeček jeho bratra a měl opravdu zajímavou a krásnou tetovanou manželku a krásné děti. Samozřejmě děti pěkně ušmudlané (ty malé). Ale ta paní vypadala čistě a přišla ještě její sestra a taky vypadala dobře. Uvnitř měli i malinkaté kůzlátko, přivázané za nožičku. Na ohni pekli indžaru. Nevím, jak se tam můžou všichni vejít na spaní, je to malinké a dětí měli asi 6. Honza si tam užil s focením, paní pózovala jak rodilá manekýna. Bylo to moc zajímavé.
O kus dál jsme vysadili našeho ochránce. Nevím proč s námi nepokračoval do města, kde jsme ho nabrali, ale asi tam někde bydlel a do městečka docházel do práce. Bylo to ale dost daleko. Miki se potřeboval najíst a odpočinout (cesty jsou tu hrozné) a tak jsme opět navštívili jednu tzv. restauraci. No zase jsme si krom Mikiho dali jen kolu. Už jsem se (a asi nejen já) těšila na náš hotel, čisťounký, voňavý v Mekele. Noc na dnešek byla skutečně nezapomenutelná. A to jsem ještě nenapsala, kolik ten "luxus" stál. Za každou postel 30 Birr za osobu, za přístřešek 300 a 100 za úklid, což byla skutečně položka velice kuriózní.
Upozorňuji, že se tam válely igeliťáky, lahve, hadry, zátky od koly, no prostě smetiště, když nám tam stěhovali další postel, tak jsem si já bláhová myslela, že to vymetou, ale nestalo se tak. Opravdu jsem ráda, že jsem to vše viděla a hlavně přežila. Bylo to horší, než jsem si vůbec dovedla představit. Nic jiného, kde by se dalo přeprat, tam ale není. Teď už jsem v Mekele, vydrbaná, mám vypráno a je mi fajn.
Upozorňuji, že se tam válely igeliťáky, lahve, hadry, zátky od koly, no prostě smetiště, když nám tam stěhovali další postel, tak jsem si já bláhová myslela, že to vymetou, ale nestalo se tak. Opravdu jsem ráda, že jsem to vše viděla a hlavně přežila. Bylo to horší, než jsem si vůbec dovedla představit. Nic jiného, kde by se dalo přeprat, tam ale není. Teď už jsem v Mekele, vydrbaná, mám vypráno a je mi fajn.
