ČlánkyETIOPIE 2015
Pondělí 6. 7. – směr Lalibela
Po snídani jsme jeli směr Lalibela, kde se nacházejí kostely, které jsou světovým unikátem a jsou také zapsány do UNESCO.
Vznikly ve 12. století za vlády Krále Lalibeli. Podle pověsti byl Lalibela synem služky a místního vladaře a jeho matka ze strachu před trestem odešla na místo zvané Roha, kde porodila syna. Když se král dozvěděl, že má syna, poslal pro něj vojsko, aby ho přivezli na královský dvůr. Když vojáci novorozeně objevili, byl kolem něj roj včel, což se považovalo za boží znamení a předurčilo ho to k významnému životu. Mladý Lalibela studoval nejprve v klášterních školách na jezeře Tana, ale brzy z nich odešel, protože kvůli své inteligenci a individualitě se prý neshodl se žáky ani s učiteli. V dospělosti se rozhodl vykonat pouť do Jeruzaléma, která v té době byla požadována od každého ortodoxního křesťana, tak jak je vyžadována cesta do Mekky od muslima. V Jeruzalémě se Lalibela zdržel několik let a teprve až po ovládnutí města muslimy, v roce 1187, se vrátil do Etiopie. V jednom snu pak viděl nebeské město a zjevil se mu anděl, který ho žádal, aby podobné stavby jako jsou v Jeruzalémě, vybudoval v Etiopii. Vybral si místo, kde se narodil a během 23 let zde nechal vybudovat, či spíše vytesat skupiny kostelů. Když bylo vše dokončeno, zjevil se mu ve snu tentokráte svatý Jiří a ptal se, proč nevybudoval i kostel zasvěcený jemu. Tak prý za pomoci tohoto patrona vznikl jeden z nejkrásnějších kostelů v Lalibele, který byl údajně dokončen přes noc.
Ať to bylo jakkoliv, tyto památky patří k tomu nejzajímavějšímu, co Etiopie nabízí. Kostely jsou vytesány do červené sopečné horniny, která je údajně dostatečně měkká a umožňovala tak snadnější opracování. Je to zázrak, jak toto mohl někdo vybudovat. Asi opravdu andělé.
Naše cesta za tímto pokladem trvala celý den. Je to asi 300 km. Silnice byla docela dobrá, až poslední úsek byl náročnější. Náročná byla celá, zvířata a lidé se stále pletou a člověk musí mít, jak se říká, oči na stopkách. Opět se střídaly hory a nížiny, asi nejvýš jsme byli něco přes 3 000 metrů a po chvíli zase v 1 200 m. Chudák auto, ale krom startéru, který občas zlobí, jede výborně (a Miki taky).
Kolem opět bída a směrem k Lalibele stále větší. Městečka i vesnice jsou neutěšenější a lidé otrhanější. Jen z dálky to vypadá hrozně malebně, hlavně pokud nemají chatrče plechové střechy, které ve sluníčku svítí do dáli. Několikrát jsme zastavovali na focení, jak lidí, zvířat, tak i krajiny, která se stále mění a vlastně lidé taky. Jen zvířata jsou asi stejná, většinou dost hubená a jen některá mají větší rohy. V jedné vesničce jsme se byli podívat i uvnitř starého kruhového domečku, dokonce i v kuchyni, to je menší domeček vedle, kde se opět peče indžara. Lidé tam byli hrozně milí, vůbec nežebrali, ani děti ne, a tak to bylo velmi příjemné. Já opět obdivovala krásné miminko, ale i ostatní děti i lidi. V chatrči měli opravdu čisto, což bylo pro nás docela překvapující, po včerejší noci v Danakilské proláklině, kde jsme spali mezi odpadky.
