ČlánkyETIOPIE 2015
Neděle 19. 7. – konec cesty
Ráno jsme, i přes déšť, na trh jeli a byla to vskutku nevídaná podívaná. Koníkem přiváželi v pytlích noční úlovky, zvážili je a vysypali do skupiny „ zpracovávačů“ ryb, kteří je, pokud byly živé, usmrtili a mistrně odkostili a udělali z nich filety. Tedy odpadu z toho byla spousta a v zemi, kde je taková bída, se člověk opravdu diví. Házeli odpadky ptactvu a to se o ně pralo mezi sebou, případně se psy. Bylo tam i jedno úžasné štěňátko, které bylo přesnou kopií své matky a kamarádilo i s ostatními psy, kdoví, který z nich byl otec.
Každá skupina zpracovávala jiný druh ryb, neznám je, ale jedna skupina měla mezi sebou i takového, který stahoval kůži z ryb zuby. Byl to ale fofr. Mezi "zpracovateli" byli hlavně muži, ale i ženy a děti pomáhaly a šlo jim to úžasně rychle. Do jedné skupiny přinesli pytel se sumci, tedy dva byli opravdu urostlí, zvláště ten největší, byl živý a vypadalo to, že se ho všichni bojí zabít. Nakonec ho samozřejmě usmrtili, ale byla to fuška. Mezi úlovky byla i taková mrňata, že je házeli hned ptákům, případně z nich po ořezání nebylo skoro nic. Je to hrůza, to opravdu v jezeře za čas nebude naprosto nic, když takové čudly nepouští zpět. To je trestuhodné, ale tady je to každému jedno.
Po tomto zážitku jsme měli snídani a pak zpět na konec naší cesty do Addisu. Koupili jsme nějakou kávu, zde je opravdu výborná. Na večeři jsme přijali pozvání Mikiho k němu domů, uvařila jeho manželka. Samozřejmě si každého zákazníka domů nezve, odveze turisty na letiště a rozloučí se a tím vše končí. U nás to bylo jiné, mezi námi vzniklo takové přátelství, že řekl, že přeci nebudeme čekat na letišti, když musíme mít nějakou časovou rezervu pro nepředvídanou událost, stačilo by píchnout nebo přejet zvíře, kterých tu chodí nepředstavitelně, hlavně mláďata se pěkně pletou, a když se uprostřed silnice rozhodnou, že se potřebují napít, tak to klidně udělají. Občas se na silnici vyhřívají, což je taky lahůdka. A tak jsme s radostí přijali jeho pozvání.
Miki bydlí s manželkou a dvěma dětmi, v malém domečku se dvorkem a místem pro parkování a manželka se skutečně "vytáhla". Kromě téměř samozřejmého přivítacího kávového obřadu, uvařila i několik druhů masa, salátů, omáček, upekla nezbytnou indžaru, (tedy dva druhy). Ale ty byly opravdu výborné, i já ji jedla, a přestože jsem měla připravené takové jako bagetky, prostě pečivu říkají chleba, nedělalo mi to žádné problémy a nejedla jsem to jen ze slušnosti, ale s chutí. No a nakonec ještě ovocný pohár, prostě paráda. Miki si pohrál s dětmi, než šly spát, já i Bohouš jsme se trochu prospali a po půl desáté večer nás náš úžasný řidič odvezl na letiště.
Při celní prohlídce nám hned zabavili kameny, které jsme si z celé cesty nasbírali, Honzovi vzali všechno, já se hned přiznala, že mám velký kámen a tak jsem krásný, několika kilový kus, ihned odevzdala. Letadlo bylo poloprázdné , tak jsme zabrali další místa, Bohouš měl 3 sedadla, no já jen dvě a tak jsem byla dost zkroucená, ale chvíli jsem spala.
Tak a to je konec mého deníčku, přečkali jsme to, zub bolí stále. Hodnotím vše ale kladně, stálo to opravdu za to.
AMESEGINALO (AMESEGNALEU) – to znamená děkuji. To bylo slovo, kterým jsem celou cestu udivovala místní. Bylo to také jediné slovo, které jsem si zapamatovala, ale výslovnost jsem prý měla výbornou.
