Jako většina turistů i my jsme začali i zakončili naši cestu v Anchorage, největším městě Aljašky (300 000 obyvatel), které je známé jako vzdušná křižovatka světa. Přilétá sem denně přes 280 letů jak domácích, tak mezinárodních.Město bylo založeno roku 1914 a z původní zástavby se dochovala pouze hrstka původních domů. Roku 1964 zasáhlo město zemětřesení, které bylo největší v Severní Americe (o síle 9,2 RŠ). Jako zázrakem se dochoval údajně první domek, ze kterého se stal malý kostelík. První, co nás po příletu překvapilo, bylo naše auto. Měli jsme objednán menší automobil, neboť jsme cestovali ve třech a tak jsme měli představu, že auto pro pět bude přiměřené. V půjčovně nám dali klíče od „menšího auta“ a řekli, ať si ho vyzvedneme v garážích, že je to oddíl ten a ten. Žádné předání, žádná instruktáž, auto tam skutečně na nás čekalo, dokonce naše oblíbená značka Ford a najeto mělo jen 350 mil. Nebylo ale pro 5, ale pro 7 osob. Inu Amerika je velká zem a tak jsou tam i velká auta. Problém začal hned při nástupu, sedadlo řidiče bylo tak daleko, že nikdo z nás nedosáhl na pedál. Nemohli jsme sedadlo přiblížit, instrukční knížka v autě nebyla a v kanceláři už taky nikdo nebyl. Požádali jsme proto o pomoc jiného řidiče, který právě vracel vůz , ale ani on si s tím nevěděl rady, prý je to zcela nový model. Po delší době a další marné pomoci jiných řidičů, jsem v garážích objevila jednoho milého černocha (už se stmívalo a kdyby neměl tak svítivě bílé zuby, tak jsem ho neviděla). Ten nám rád pomohl a sdělil, že náš model má nové ovládání a to vzadu za opěradlem. Tak to nás skutečně nenapadlo, černoušek měl z toho velkou legraci, no to víte, lidé z Evropy, co byste chtěli.