V přístavu Whitier se naloďujeme na krásnou loď Spirit of Columbia, se kterou plujeme k odtávajícím (ale zde dokonce i přibývajícím) ledovcům. Cesta je to opravdu romantická, stále je na co se dívat - na tuleně vyhřívající se na plujících krách, na vydry, které si hověly na zádech, občas na velryby (na které jsem se jen dívala a ne a ne je pořádně vyfotit, (jsou rychlejší než já), či na spoustu různých ptáků. Velkým zážitkem byly i „tulení školky“, které se nachází u skalnatého pobřeží. Na skalách se vyhřívají rodiče a mrňata skotačí na kraji v mělké vodě. Loď zastavila u každého ledovce a k našemu překvapení zajížděla tak blízko k ledové bariéře, že to vypadalo, že musí být „křížená s ledoborcem“. Nebyla, ale kapitán byl opravdu machr.Některé ledovce jsou skutečně mohutné. Samotné odlamování ledovců je doprovázeno nepředstavitelným hlukem a je to opravdu úžasná podívaná. Vyfotit se to ale moc nedá. Z obrovského odpadajícího kusu ledu do vod Pacifiku je většinou jen rozmazaná fotka a tak ji přikládám pouze pro ilustraci. Plovoucí kry jsou krásně modré a mají neuvěřitelné tvary.Do půlnoci je zde vidět jako ve dne, po té se trochu zešeří a ve čtyři už je opět krásný den. V noci je ale zima, zatímco během dne se opalujeme v krátkých rukávech a šortkách, v noci se balíme do bund, čepic i rukavic. Kajuta je ale útulná, včetně soc. zařízení a sprchy, vaří výborně a tak si užíváme trochu luxusu. Dokonce jsme s Američany oslavili jejich velký svátek - Den nezávislosti, který připadá na 4 července . V roce 1776 byla podepsána Deklarace nezávislosti na Velké Británii a tak se každoročně v tento den oslavuje a pořádají se i různé pikniky, grilování, sportovní soutěže (ale to nás na štěstí nečekalo). Při této příležitosti nám ale grilovali na palubě různé pochutiny, začali od „hamburgrů“ přes různé klobásy, po kuřata, ryby a steaky. Američané se s chutí nacpali mletým (i když jistě výborným), ale když přišly ty správně delikatesy, tak už to neměli kam dávat a tu nastal náš čas a začali jsme hodovat my. Nacpaní „Amíci“ se na nás dívali se závistí a říkali, že mi Francouzi si dovedeme vybrat. Tak jsme se jim snažili vyložit, že nejsme Francouzi, ale Češi, že jsme sice také z Evropy, ale trochu víc na východ, ale ne zas moc, aby nás nedávali do Ruska. Někteří znali Československo o nějakém rozdělení nevěděl nikdo, ale znali Havla a Jágra.