MUDr. Martin Hollý
Atestovaný psychiatr, psychoterapeut, sexuolog
léčebna Bohnice – pavilon sexuálních deviací, lektor vzdělávacích programů
Mhll34@gmail.com
holly@aktip.cz

  Jako vedoucí lékař Centra krizové intervence jste se setkával s různými případy psychických onemocnění. V dnešní době se zejména hovoří o depresích. S jakými diagnózami především k vám pacienti přicházejí a co vše jim vaše centrum nabízí?

Centrum Krizové Intervence je prakticky psychoterapeutickou pohotovostí. Jeho fungování je nízkoprahové, já jsem často říkával, bezprahové. Nejčastější problematikou lidí, kteří vyhledali pomoc tohoto zařízení je adaptační porucha. Její příznaky jsou úzkostně depresivní. Klinický obraz se od deprese mírně liší, hlavně v intenzitě a trvání příznaků.

Ještě stále převládá u mnohých lidí obava, že když zajdou k psychiatrovi, ponesou si nálepku „blázna”. Navíc rčení, že „do hlavy nikdo nikomu nevidí” posiluje domněnku, že špatně stanovená diagnóza nebo léčebný postup může situaci naopak zhoršit. Co byste k tomu mohl říci, do jaké míry pokročila medicína v tomto směru a na jaké odborné i etické úrovni jsou samotní lékaři (vybavují se mi například scény z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem)?

Je pravdou, že nadále převládá ve společnosti antipsychiatrická nálada, i když v posledních letech jsme svědky jisté „destigmatizace”. Zůstává realitou, že základním vyšetřovacím nástrojem psychiatra je rozhovor. Je to naší výhodou i nevýhodou. V pacientovi to jistě může podporovat Vámi zmíněné rčení a může posilovat nedůvěru ke stanovené diagnóze. Na druhou stranu nás vede k mnohem bližšímu kontaktu než lékaře jiných medicínských oborů. Ve vzdělávání lékařů se dává mnohem větší důraz na komunikaci a vztah s pacientem. Věřím, že situace vykreslovaná ve filmech se od dnešní reality výrazně liší.

Působíte v bohnické léčebně na oddělení léčby pacientů s poruchou sexuální preference. Jací pacienti se k vám dostávají? Jde pouze o ty, jimž je v důsledku spáchání trestného činu nařízena soudem ústavní ochranná léčba, nebo se jedná i o další nemocné – a které?

Naprostou většinu našich pacientů tvoří pachatelé sexuálně motivovaných trestných činů s nařízenou ústavní ochrannou léčbou sexuologickou.

Co vše v sobě obsahuje termín sexuální deviace, kdy se stává nebezpečná a jaké jsou spouštěcí mechanizmy pro to, aby se projevila násilím?

Hledáním odpovědí na tyto otázky se zabývá řada výzkumníků i klinických pracovníků. To co můžeme tvrdit s jistotou je, že sexuální deviace je celoživotní, není jí možné změnit, její projev závisí na mnoha faktorech. U mnohých lidí s poruchou sexuální preference, což je oficiální název pro sexuální deviaci, nikdy nedojde k projevu v sexuálním chování, který by narušoval zákon.

Často se odůvodňuje výskyt určitých onemocnění v důsledku závislosti či postižené psychiky tím, že takový člověk pochází z rozvrácené rodiny nebo neutěšených rodinných poměrů. Co je na tom pravdy? Jakou roli zde hraje dědičnost či jiné predispozice?

U naprosté většiny psychických poruch můžeme mluvit o kombinované podmíněnosti. Jistě sehrávají roli dědičné dispozice. K tomu se přidávají faktory prostředí a to už v období nitroděložního vývoje člověka. V této oblasti platí zásada, že čím mladší je mozek, na který působí vnější podněty, tím více ho ovlivňuje.

Do jaké míry se dá sexuální deviace léčit a jakými prostředky? Je možné mluvit o úplném vyléčení, nebo spíše o zaléčení jako například u osob závislých na drogách?

Jak jsem už zmiňoval, sexuální deviace je celoživotní. Můžeme říct, že je celoživotním hendikepem. Léčba spočívá v tom, že se snažíme pomoct pacientovi přizpůsobit jeho život tomuto hendikepu. Pacienti nalézají svojí cestu životem, i sexuálním, bez toho, aby porušovali zákon.

Jak člověk, jemuž byla nařízena ochranná léčba, prožívá pobyt ve vaší léčebně, jaká je úspěšnost léčení?

Kriteriem úspěšnosti naší léčby je míra recidivity. Tento faktor se však měří velmi obtížně a jeho vyhodnocení je možné až po mnoha letech. Obecně ale platí, že bez léčby recidivuje přibližně 60-70% deviantů, po léčbě recidivuje maximálně 20%. To je údaj ze světové literatury. V naší ambulanci za posledních 6 let nerecidivoval ani jeden klient.

S pojmem sexuální deviace se vždy spojuje mužská část populace. Vyskytuje se i u žen?

Sexuální deviace u žen jsou oblastí, která není příliš zkoumaná. Já mám takovou teorii, že projev sexuální deviace souvisí s hladinou testosteronu, která je u žen nízká, tudíž projevy jejich sexuality nejsou tolik „asertivní”.

Děkuji za rozhovor.