V 62 letech, při celkové preventivní prohlídce. A mělo to docela zajímavé pozadí. Protože jsem celý život byl v podstatě zdravý, až na nějaké ty chřipky, které jsem si léčil sám Paralenem, a nebo úrazy, k doktorovi jsem prakticky vůbec nechodil. Ani na žádné preventivní prohlídky, protože jsem si říkal – co bych tam dělal, když mi nic není? Jenomže v červenci 2008 jsem z ničeho nic dostal do obou očí zánět očního bělma, který jsem si už sám vyléčit nedokázal, zhoršovalo se to, už jsem pro bolest skoro ani nemohl spát, a tak jsem nakonec chtěj nechtěj musel zajít k očařce. Ta mi naordinovala antibiotika, po kterých mě zánět ze dne na den přešel, ale navíc mě poslala k obvodní lékařce, ať se na mě podívá a udělá mi celkové vyšetření, aby se zjistila příčina, proč jsem ten zánět dostal. Tak jsem pak obcházel různé doktory, no a urolog na to přišel. Napoprvé ne, běžné vyšetření hmatem ani ultrazvukem nic mimořádného neodhalilo, až teprve rozbor krve, při kterém mi v laboratoři zjistili hodnotu PSA 50,17. (Na vysvětlenou – jedná se o prostatický antigen, jehož zvýšená hodnota signalizuje právě reakci organismu na nádorové bujení prostaty.)

Ne, žádné. Proto bych taky na žádnou prohlídku předtím nešel. A až by se potíže objevily, už by bylo nejspíš pozdě. Takže ten zánět očního bělma, který mě k takové prohlídce donutil, přišel v pravý čas. Někdo by řekl – náhoda. Ale náhodou se neděje nic, že…

Byl tehdy velmi vážný, ona ta hodnota PSA, kterou mi zjistili, je asi opravdu hodně vysoká. U zdravého muže se pohybuje mezi 0 a 3, takže ta moje hodnota byla skoro 20x vyšší než je normál. Ale to jsem tenkrát samozřejmě nevěděl, a když mi pan doktor Havlík v novojičínském Medcentru vysvětlil, o co se jedná, že to je známka pokročilého nádoru prostaty, dost mě to zarazilo, protože jsem opravdu žádné potíže neměl. Ale musím říci, že jsem se nijak nehroutil, ani jsem nepropadal nějakému děsu, panice nebo depresím. Okamžitě jsem si totiž uvědomil, že mě holt postihlo něco, co u mužů v mém věku není zase až tak vzácné, a že tedy i MUDr. Havlík, který mi to objevil, za svou praxi (je mu odhadem asi tak 50 let) už musel mít stovky pacientů se stejnou diagnózou. A že tedy velice dobře ví, co má dělat. Takže jsem zůstal celkem klidný, a prostě jsem mu věřil, že mě z toho dostane.

Jako první krok mě MUDr. Havlík poslal na scintigrafii skeletu, která může odhalit metastázy, pokud nějaké jsou. Výsledek byl negativní, což bylo povzbudivé. Potom jsem v nemocnici ve Valašském Meziříčí (kde měli volný termín dřív než v Novém Jičíně) podstoupil bioptický odběr, a ten definitivně potvrdil, že jde skutečně o karcinom. Pak už to zkrátka bylo jisté. Nicméně MUDr. Havlík mě potěšil sdělením, že i přes vysokou hodnotu PSA byl můj nádor odhalený v časném stádiu, a že tedy mám vysokou naději na vyléčení, asi tak 90%. Takže jsem byl zase o něco klidnější.

Pan doktor Havlík mi dal na vybranou, mohl jsem se sám rozhodnout: buď operaci, nebo ozařování. Obojí mělo stejnou naději na úspěch. Operace by sice byla rychlá, ale hrozilo, že po ní budu několik měsíců trpět inkontinencí, což by znamenalo nosit nějaký pytlík na moč, a být tak de facto úplně vyřazený ze společenského života. Což bych, přiznám se, nesl dost těžce. Ozařování něčím podobným sice nehrozilo, zase by mě však čekalo několik měsíců každodenního docházení do nemocnice. Protože ale Onkologické centrum s radioterapií je přímo u nás v Novém Jičíně, a já bydlím jenom asi kilometr od něj, neviděl jsem v tom každodenním docházení žádný problém, a zvolil jsem ozařování. Bral jsem to prostě jako takovou každodenní zdravotní procházku.

To víte, že projevily! Nejdřív to byly určité střevní potíže. Paprsek z toho lineárního urychlovače je sice fokusovaný na místo nádoru s milimetrovou přesností, ale chtěj nechtěj musí pocházet skrz střeva, a tím jejich funkci poněkud nabourá. A potom to byla hlavně únava. V běžném životě se ani moc neprojevovala, ale když jsem na jaře, jak bylo mým dlouholetým zvykem, chtěl zase začít kondičně jezdit na kole, s hrůzou jsem zjistil, že nevyjedu ani úplně malý kopeček, který mi nikdy před tím nedělal žádné potíže! Paní doktorka Teglová, ke které jsem byl v Agelu na radioterapii přidělený, mi pak při první kontrole potvrdila, že to je vedlejší důsledek těch „koňských“ dávek ozáření, které dostávám, ale po skončení celé kúry že bych se měl postupně během pár týdnů zase dostat zpátky do bývalé kondice. Což se potvrdilo – s ozářkami jsem skončil 27. května, a v červenci už jsem zase normálně jezdil.

Na střevní potíže mi paní doktorka napsala nějaké léky, což mělo za následek, že po celou dobu, co jsem je užíval, jsem nesměl alkohol, ani desítku pivo. No a z té únavy se organismus po pár týdnech vzpamatoval sám, jak už jsem říkal.

Tohle asi bude hodně individuální, hodně to záleží na povaze každého člověka, každý takovou zprávu přijme jinak. Já jsem člověk od přírody dost pozitivně naladěný, a tak jsem z toho žádnou velkou tragédii nedělal. Bral jsem to tak, jak to přišlo. Úplně jedno mi to samozřejmě nebylo, rakovina není rýma, ale jak už jsem říkal před chvílí, byla u mne objevena v ranném stádiu, takže naděje na uzdravení byla velká, no a potom jsem si taky okamžitě vzpomněl na několik svých kamarádů a známých, anebo i na některé slavné osobnosti, kteří nějakým typem rakoviny prošli a uzdravili se (na Lance Armstronga například, když už jsem se zmínil o tom svém ježdění na kole, který po vyléčení z rakoviny varlat sedmkrát za sebou vyhrál Tour de France).

Řekl jsem si zkrátka – když se z toho dostali oni, dostanu se z toho taky! No a druhá věc – k psychickému klidu, k pohodě a k důvěře v dobrý konec mi hodně pomohla víra. To by možná mohlo vypadat jako obehrané klišé, ale není to klišé. Jsem přesvědčený o tom, že víra dokáže v podobných situacích pomoci velmi výrazně! Napadá mě v této souvislosti jezuitský kněz páter Františet Lízna. Ten prošel úplně stejnou nemocí jako já, tedy rakovinou prostaty, a dostal se z toho. A to na tom byl ještě mnohem hůř než já, PSA měl snad přes 300, měl metastázy, doktoři mu dávali jenom několik dnů nebo maximálně týdnů života, prodělal operaci i ten pytlík, jak jsem se o něm taky zmínil – a uzdravil se! Je pravděpodobné, že k jeho uzdravení hodně přispěly i jeho pověstné pouti, ale nejenom ty. Samotná chůze odněkud někam by ho asi neuzdravila, důležitý byl jeho postoj k nemoci. Jak on sám říká – každý krok je modlitba. A to je myslím si to hlavní.

Osobně sice otce Líznu neznám (i když doufám, že ho jednou poznám!), ale domnívám se, že v tom si naše postoje byly určitě hodně podobné. Důležité totiž je nevidět v takové nemoci nějaký „trest boží“, nenaříkat, neptat se: „Proč zrovna já?,“ ale vidět v ní zkoušku, která má ukázat, kam člověk na své cestě už došel, která má vyzkoušet zralost jeho postojů. A tak jsem se taky nemodlil: „Pane Bože prosím tě, uzdrav mne,“ to by byla chyba, ale modlil jsem se: „Otče, prosím tě, dej mi sílu, abych v téhle zkoušce obstál!“ A ještě další věc:

Před zahájením ozařovací kůry mě MUDr. Teglová poslala na vyšetření magnetickou rezonancí, a tam se ukázalo něco, co by mohlo signalisovat metastázy. To by celý léčebný postup velmi zkomplikovalo, možná bych se nevyhnul chemoterapii, situace by se výrazně zhoršila, ale ani teď jsem se nemodlil: „Pane Bože prosím tě uzdrav mne.“ Ne! Vzpomněl jsem si na Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě, a modlil jsem se stejnými slovy jako tenkrát on: „Otče, můžeš-li, odejmi ode mne tento kalich, ne však jak já chci, ale jak ty chceš!“ No, a následující vyšetření na CT a další scintigrafie ukázaly, že to metastázy nebyly…

Ano, to byl třeba právě otec Lízna. Druhým takovým příkladem pro mě byl spisovatel Arnošt Lustig. Ten trpí rakovinou mízních uzlin, prochází chemoterapií, ale kdo ho zná, ví, jak nesmírně pozitivní je to člověk – pořád má z něčeho radost, pořád se na něco těší, směje se, vypráví vtipy, a jak sám řekl v jednom televizním pořadu: „Kdybych se měl bát a propadat depresím, tak se ani nenaobědvám!“ A to je přesně ono! Přesně o totéž jsem se snažil taky. No a pochopitelně jsem okamžitě zkontaktoval i několik svých kamarádů, kteří různými typy rakoviny prošli a uzdravili se, a hodně jsem s nimi o tom hovořil, abych získal nějaké jejich zkušenosti a připravil se na to, co mě čeká.

Vynikající! Už jsem se tady zmínil o urologovi MUDr. Havlíkovi, který mi karcinom objevil, a o onkoložce MUDr. Teglové, u které jsem i dneska pod kontrolou, a chtěl bych jim alespoň touhle cestou poděkovat! Pan doktor Havlík je tady u nás v Novém Jičíně velmi známý a mezi pacienty pro svůj přístup velice chválený a oblíbený, a paní doktorka Teglová na radioterapii, jak jsem zjistil, také. A stejně dobrý byl i přístup personálu u ozařovačů. Když jsem viděl každý den tu narvanou čekárnu (zdejší radioterapeutické centrum Agel je spádové pro celou severní Moravu, takže tam denně dojížděli sanitkami lidé z Krnova, z Opavy, z Havířova, z Karviné a já nevím odkud ještě), ty desítky a možná stovky pacientů, mnohé ve velmi vážném stavu, i na vozíčkách, které museli každý den obsloužit, musím před nimi před všemi hluboce smeknout! To není práce, to je poslání!

Ano. To bohužel jinak nejde. Ozařování sice zlikvidovalo vlastní nádor, ale aby nenastala recidiva, je další medikamentózní hormonální léčba nezbytná. Při rakovině prostaty je nutné zablokovat testosteron, takže od skončení ozařování musím každý den užívat jednu tabletku Bicaluplexu. Dneska už je beru rok, a další rok nebo možná i dva ho ještě užívat budu. Má to samozřejmě své vedlejší účinky, kdo tenhle lék někdy užíval, tak dobře ví, jaké, ale to se prostě nedá nic dělat. S tím je potřeba se smířit. Vysadit ho by znamenalo riskovat, že se nádorové bujení znova rozběhne, a to za to určitě nestojí.

Jak často chodíte na lékařské kontroly a jak probíhají – co vše se při nich zjišťuje a jaké metody se k tomu používají? (odběry krve, sono, ultrazvuk…)
Jednou za tři měsíce, zatím. Hlavní je odběr krve, ze kterého se zjišťuje hodnota PSA, a tu hodnotu mám zatím, zaplať pámbu, pořád na nule. (Z původní hodnoty 50,17 – to je přece úspěch!) Kdyby došlo k nějakým komplikacím, kdybych začal mít nějaké potíže, paní doktorka by mě poslala na nějaká další vyšetření, třeba na CT, na magnetickou rezonanci, scintigrafii nebo něco podobného, ale to se mi zatím (ještě jednou zaplať pámbu) vyhýbá.

Víte, já myslím, že každý, kdo takovouhle zkušeností jednou projde, musí dospět k poznání, že zdaleka ne všechno, co mu až doposud připadalo v životě důležité, skutečně důležité je. Že jsou věci, které všechno to naše každodenní upachtěné pinožení svou důležitostí vysoko převyšují. Jednou z takových věcí je podle mého názoru právě víra, o které jsem už mluvil. Vztah člověka k Bohu, pochopení řádu a zákonitostí, kterými se náš život tady na tomto světě řídí, a přizpůsobení se těmto zákonitostem. To člověka nesmírně posílí, obohatí, zklidní, poskytne mu to psychickou rovnováhu, pohodu, důvěru a podobně. Myslím, že mi v tom každý věřící musí dát za pravdu. A druhou takovou věcí, která s tou první ovšem velice úzce souvisí, je pozitivní přístup k životu. Ten pomáhá překonávat i ty nejhorší krize, kritické životní okamžiky, problémy a nesnáze – a co jiného je diagnóza rakoviny než právě takový kritický životní okamžik, že? Nádhernými a přímo ukázkovými příklady tohoto přístupu k životu jsou právě ti dva, o kterých jsem se už zmínil – otec František Lízna a Arnošt Lustig.

Tak to byla docela bomba, to vám řeknu! Já si prognózy sám pro sebe nikdy nedělám, ne snad z nějakých zásadních důvodů, ale prostě proto, že mě to nezajímá. Svůj horoskop zrození (radix) samozřejmě znám, znám své sklony, povahové vlastnosti atd., ale o to, co bude, se nestarám. Prostě žiju, jak nejlíp umím. Takže předem jsem nic takového jako onemocnění rakovinou ani náhodou nečekal. Když mi pan doktor Havlík poprvé tu diagnózu oznámil, to bylo v pátek 1. srpna 2008 v půl jedenácté dopoledne, došel jsem domů trochu zaražený a ne právě v nejlepší náladě, to je pravda. Doma na stole jsem si všimnul tmavých svářecích skel, která jsem si ráno předem připravil, a uvědomil jsem si, že právě probíhá zatmění Slunce.

Tak jsem se chvíli skrze to tmavé sklo díval na ubývající sluníčko, a pak mě napadlo – jak to vlastně teď vypadá v mém horoskopu? Zapnul jsem počítač – a málem jsem spadnul ze židle! To právě probíhající zatmění Slunce padlo s odchylkou pouhých několika úhlových minut přesně na mého radixového Pluta! To bylo jako rána palicí! Nechci to tady moc rozebírat, většina čtenářů asi astrologii nerozumí, ale když už jsem to nakousl, tak alespoň stručně: Pluto je v astrologii signifikátorem jednak pohlavních orgánů, jednak všeobecně nemocí s dlouhým a skrytým vývojem, což může být právě rakovina. Sektorem nemocí je v horoskopu šestý individuelní dům, ve kterém sice nemám žádnou planetu, ale jeho počátek v mém horoskopu spadá do znamení Štíra – a tomu astrologicky vládne právě Pluto! No a samotný Pluto stojí v mém horoskopu ve třetím domě, což je mimo jiné sektor informací. Takže význam celé konstelace byl docela zřejmý: první důrazná informace o rakovině prostaty!

Že přitom patrně nepůjde o záležitost fatální, to naznačoval už samotný fakt, že k té konjunkci zatmělého Slunce s radixovým Plutem došlo ve třetím domě, tedy v sektoru informací, a ne v domě šestém (nemoce) nebo dokonce osmém (smrt). Pochopitelně jsem neváhal a ukázal jsem to několika svým dobrým astrologickým přátelům. A jeden z nich, bezesporu nejlepší znalec astrologie u nás RNDr. Milan Špůrek, to okomentoval stručně: „No vidíš. A pak bude někdo tvrdit, že astrologie nefunguje!“

Myslím, že ano. Právě jednomu z těch mých astrologických přátel, kterému jsem před dvěma lety ukazoval tu pozoruhodnou konstelaci, letos v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Začátkem března ho v IKEMu operovali, a tak mu často píšu, a doufám, že mu moje zkušenosti mohou být užitečné, hlavně po psychické stránce. A také to, že jsem se se svou nemocí nijak netajil, ale naopak jsem se snažil s co nejvíce lidmi o ní mluvit, je důležité – tak jako mně pomohly zkušenosti těch, kteří podobnou nemocí prošli přede mnou, mohou zase moje zkušenosti pomoci někomu dalšímu. Protože, to si přiznejme, rakovinu může dostat úplně každý! A když si alespoň jeden člověk vzpomene – hele, Trnka jí taky prodělal, a uzdravil se, tak proč bych se nemohl uzdravit já, tak to moje povídání si s lidmi splnilo svůj účel.

První takovou věcí je nebát se o své nemoci mluvit. Ona je to přece stará moudrost – sdělená bolest je poloviční bolest! To vám potvrdí každý psycholog. Nestydět se za to, že mám rakovinu, netajit se s tím. Nedávno jsem četl v Magazínu DNES rozhovor s Annou K., která onemocněla rakovinou prsu. Její první reakcí, když se dozvěděla diagnózu, bylo – to se nesmí nikdo dozvědět! A já jsem si hned řekl – špatně, holka! Právě naopak! Druhá věc pak vyplývá už z toho, co jsem říkal před chvílí: veselá mysl půl zdraví! Ze všeho nejdůležitější je snažit se především o ten pozitivní přístup k životu, jak jsem o něm mluvil. To vám konec konců taky potvrdí každý lékař. Řeknu vám takový příklad: když už jsem byl na radioterapii štamgast, když už jsem tam byl snad po třicáté, říkal mi jednou technik, který mě kurtoval na ten pohyblivý stůl pod zářičem: „Pane Trnka, vy celou tuhle proceduru ze všech lidí, kteří sem chodí, snášíte nejlíp!“ Tak jsem mu řekl: „A víte proč, pane kolego?“ „No to nevím,“ on na to. Tak jsem mu řekl: „Přece veselá mysl – půl zdraví, ne?“ „Jo,“ odpověděl mi, „to máte pravdu, to nám hodně pomáhá.“ Načež jsem se zasmál a řekl jsem mu: „Co – vám! MNĚ to pomáhá!“ Zasmál se taky, a byla pohoda. A nebo si vzpomenu ještě jednou na urologa MUDr. Havlíka. Ten mi při jednom vyšetření, ještě než jsem začal docházet na radioterapii, říkal: „Vy jste mě velmi překvapil, pane Trnka, s jakým klidem a humorem jste to celé přijal!“ A tak jsem mu řekl: „A čemu bych pomohl, pane doktore, kdybych se tu začal hroutit, naříkat, plakat a podobně? Tím bych jenom uškodil sám sobě! Teď je to na vás, vy víte nejlíp, co máte dělat, a já vás poslechnu a budu dělat, co mi řeknete!“

Já vím, někdo si může říci – jemu se to mluví, když je optimistou od přírody! Vím, že chápat nemoc jako zkoušku, nebo taky jako příležitost, jak postoupit ve svém vývoji dál, jak se stát moudřejším a zralejším člověkem, není ani zdaleka tak jednoduché, jak se mi to tady teď říká. Ono to hodně záleží na povaze každého jednotlivého člověka, a taky na tom, jaké (nebojím se říci duchovní) úrovně člověk ve svém životě dosáhl. Každý jsme jiný. Když to řeknu obrazně – někdo, kdo vychodil jenom základní školu, taky nezvládne zkoušku na vysoké. A diagnóza rakoviny takovou vysokou zkouškou bezpochyby je. Ale myslím si, že alespoň snažit by se o to každý měl. Už prostě proto, že pozitivní mysl dokáže uzdravit i ty zdánlivě naprosto beznadějné případy – viz ten již několikrát zmíněný otec František Lízna, a nebo taky Lance Armstrong, kterému po zjištění rakoviny varlat dávali doktoři maximálně tři měsíce života, a on pak sedmkrát za sebou vyhrál nejtěžší cyklistický závod světa! Kdežto naopak člověk, který je smutný a pesimistický, který se lituje, propadá zoufalství, depresím a beznaději, si svůj stav jenom zhoršuje, a nebojme se to říci – v případě rakoviny si pomáhá kopat hrob.

A ještě si při této příležitosti neodpustím jedno velmi vážné varování. To nejhorší, co člověk, který se dozvěděl, že má rakovinu, může udělat, je obrátit se na léčitele! A to říkám z vlastní bolestné zkušenosti – v lednu 2009 právě z tohoto důvodu jeden můj kamarád zemřel! Když se dozvěděl, že má rakovinu, kategoricky odmítl jít k doktorovi, protože podle jeho názoru všichni doktoři jsou podvodníci, a obrátil se na jakéhosi léčitele. Ten mu nejdřív poradil, aby 40 dní držel hladovku, že nádor zahyne a zmizí. Tonda zhubl o 40 kilo, ale nádor pochopitelně nezmizel. Tak mu pak ten léčitel „posílal energii“ mobilem, a podobné zhůvěřilosti. A když se Tonda po skoro dvou letech takového „léčení“ konečně odhodlal zajít k doktorovi, byl už v tak beznadějném stavu, že mu nebylo pomoci. A podobný případ byla bohužel i Zuzana Navarová – taky odmítala chodit k doktorovi, spoléhala se na léčitele, a opustila nás ve 45 letech věku…

No to víte, že už to není takové jako dřív! Vedlejší účinky toho Bicaluplexu, který musím užívat, jsou taky takové věci jako návaly horka, občasná celková slabost, nechuť něco dělat, únava a tak podobně. Takže třeba s tím mým ježděním na kole už to není taková sláva jako kdysi. No ale taky už je mi 64, co si budeme povídat, a holt už nemůžu řádit stejně, jako když mi bylo 30, ne? Ale radovat se je pořád z čeho! Ze sluníčka, z pampelišek na louce, ze zpěvu kosa na špičce modřínu před domem… Mám rád muziku, tak chodím na koncerty, poslouchám cédéčka, v Levných knihách si kupuji všelijaké krásné filmy na DVD, teď naposledy třeba Felliniho Silnici, Abuladzeho Pokání, Joffého Misii, Chaplinovu Moderní dobu, Zlaté opojení nebo Světla velkoměsta, taky hodně fotím, chodím mezi lidi, anebo si třeba z internetu stahuji muziku – teď nedávno jsem si třeba natahal na 60 videoklipů mé staré lásky Reby McEntire. Prostě pořád je co dělat, a pořád se člověk může z něčeho těšit. Život je přece krásný!

 

 

Děkuji za rozhovor

Dana Vondrášková