Ing. Jan Nachtigal, zakladatel portálu onkologicky nemocných pacientů www.osudy.cz
Zaujal mne svým způsobem vypořádávání se s nepříjemnou onkologickou chorobou i postojem k životu. To je hlavní důvod, pro který bych byl rád, abyste ho poznali také. (Tykáme si, protože se známe hodně dlouho).
Mimo jiné mi také Honza Nachtigal řekl: "Nikdy před nemocí jsem se nevěnoval úvahám o životě, čtení a studiu esoterické/duchovní/ filosofické a podobné literatury. Nikdy před nemocí jsem se nesetkával s lidmi, abych s nimi probíral právě témata o životě. Teď to dělám."Na vlastní kůži mám od roku 2009 zkušenost s cévní mozkovou příhodou - mrtvicí. Pracoval jsem, jako neurolog s nemocnými, potýkajícími se i nemocemi jiných oborů. Přicházel jsem s nimi pochopitelně do bližšího kontaktu. Profesně i soukromě. Ještě, když jsem byl zdráv, potkal jsem ing. Jana Nachtigala.
Ale již předávám hlavní slovo Honzovi.
1, Jakou školu jsi vystudoval? (myslím především tu vysokou)
Zdravím Tě Václave! Škola, zaměstnání, vztahy, rodina jsou pro mne dnes již hodně vzdálené životní etapy. Vystudoval jsem strojařinu, ale hnedka po ukončení studia v roce 1987 jsem se začal věnovat počítačům.
2, Co Tě hlavně živilo?
Právě ony počítače se pro mne staly „mým úžasným světem“, kde mne to všechno bavilo, nechalo se hodně vydělat (především po revoluci) a současně jsem si myslel, že dělám to nejlepší, co mohu dělat. Pomáhal jsem lidem ve velkých firmách se zaváděním počítačových informačních systémů. Slovo „pomáhat“ si prosím pamatujme – má mnoho podob a nese sebou i hodně negativního, pokud se na něj budeme dívat zdravým rozumem.
3, Resp., jak vypadal Tvůj předchozí život?
Tady to bude jednoduché shrnutí. Všechnu svoji energii jsem věnoval práci. A v práci mne těšilo, když mne chválili a když mi přidávali na výplatě a moje ego si v tom velmi „lebedilo“. Dnes přiznávám, že nic, ani moje rodina, mi nebylo tak důležité, jako moje osobní prestiž v zaměstnání.
4, Co Tě přepadlo?
Teď přesně Václave Tvojí otázce možná nerozumím, tak se omlouvám, ALE pokud bych měl napsat (dnes s odstupem 8 let po poslední transplantaci kostní dřeně), „co mě přepadlo?“, pak dnes s jistotou mohu říci, že to byla Boží síla projevená v rakovině lymfatických cest. Nemoc se blížila celý jeden rok, kdy mi lékaři hledali původ mých silných bolestí v zádech. Po roce zjistili, že to je rakovina lymfatických cest v jejím posledním stádiu. Pak mne 2 roky léčili. Mám za sebou 22x podání chemoterapie – jedno podání trvalo 3-5 dní, pak také 2x transplantaci kostní dřeně (autologní a alogení), desítky invazivních vyšetření, opravdu stovky transfuzí (po každé chemoterapii jsem měl velké komplikace – moje vlastní krvetvorba byla téměř zcela zničená a k tomu všemu jsem měl nepopsatelné zažívací obtíže).
5, Obdivuji na Tobě, jak vše zvládáš. Podobně, jako u "mého onemocnění" to má svůj vývoj.
Vašku nic na mně neobdivuj, protože sám dobře víš, že máme jen dvě možnosti – žít, to znamená dívat se dopředu, mít plány, mít touhy, mít sny, radovat se z úplných titěrnůstek a vnitřně duchovně zrát, nebo pak máme druhou možnost tím, že všechno vzdáme a odejdeme z tohoto světa.
ANO, naprosto přesně vystihuješ, že „nemoc má svoje etapy“!!! Po létech mého osobního zrání mám dojem, že nemoc má 3 etapy.
1. Etapa je ta, kdy se naše jednání v životě začne lišit od toho, co je naším posláním. Myslím posláním „s hůry“.
2. Etapa je ta, kdy nás něco (třeba závažné onemocnění) v této naší chybné cestě zastaví. A nemusí to být jen nemoc, může to být ztráta čehokoli, co je nám tím nejmilejším, jako například partnera, rodiny, majetku atp.
3. Etapa je buďto v podobě druhé šance, kterou nám osud (Stvořitel) nabídne, nebo náš konec… Velmi dlouho trvalo, než jsem k tomuto názoru dospěl a opět Ti musím, Václave, dát za pravdu, že nic se neděje jen tak ze dne den a že se vše stále vyvíjí.
6, Jistě jsi měl také obdobné otázky - "Proč zrovna já" a spol. Za jak
dlouho ses rozhodl bojovat?
V bolestech, silném nočním pocení, teplotách a nezvladatelném třesení celého
těla jsem žil celý první rok. V tomto stavu jsem ještě současně pracoval a
tak jsem pojídal tabletky na bolest jednu za druhou a nějak jsem si
závažnost situace neuvědomoval.
Když jsem po roce uslyšel "rakovina
lymfatických cest" nic mi to neříkalo a vůbec to se mnou nic nedělalo. Prostě
žádný šok, žádné vnitřní otázky, snad jen naděje, že teď už "konečně se mnou
budou něco dělat" a že se mi uleví. Aktivní léčba však trvala ještě další 2
roky a i kdybych o tom napsal tisíce stránek, tak prožité (doslova) "peklo", tedy ten děsivý pocit, nelze žádnému čtenáři ani jen zlomkem přiblížit.
V médiích (mám na mysli především televizi), jejichž zpravodajství jsou v
poslední době velmi plytká obsahem i formou podání, se často mluví o "boji"
s nemocí. Za sebe mohu říct, že jsem s ničím nebojoval. Trápilo mne každou
vteřinu zvracení, křeče v břiše, průjem, slabost těla, nedostatek kyslíku
(měl jsem méně než polovinu hemoglobinu po celou dobu léčení), neschopnost
si dojít na WC, nechuť k jídlu a mnoho dalšího. V tuto dobu jsem po pravdě s
ničím nebojoval, jen jsem se snažil žít. Stačilo sedět na židličce na zahradě (ani tu židličku jsem neunesl a na zahradu mne musela manželka téměř donést na zádech) a jen tak se koukat. Dívat se na oblohu, dívat se na trávu, dívat se na kytičky.
dokončení za týden ve čtvrtek 24.10.
Ale již předávám hlavní slovo Honzovi.
1, Jakou školu jsi vystudoval? (myslím především tu vysokou)
Zdravím Tě Václave! Škola, zaměstnání, vztahy, rodina jsou pro mne dnes již hodně vzdálené životní etapy. Vystudoval jsem strojařinu, ale hnedka po ukončení studia v roce 1987 jsem se začal věnovat počítačům.
2, Co Tě hlavně živilo?
Právě ony počítače se pro mne staly „mým úžasným světem“, kde mne to všechno bavilo, nechalo se hodně vydělat (především po revoluci) a současně jsem si myslel, že dělám to nejlepší, co mohu dělat. Pomáhal jsem lidem ve velkých firmách se zaváděním počítačových informačních systémů. Slovo „pomáhat“ si prosím pamatujme – má mnoho podob a nese sebou i hodně negativního, pokud se na něj budeme dívat zdravým rozumem.
3, Resp., jak vypadal Tvůj předchozí život?
Tady to bude jednoduché shrnutí. Všechnu svoji energii jsem věnoval práci. A v práci mne těšilo, když mne chválili a když mi přidávali na výplatě a moje ego si v tom velmi „lebedilo“. Dnes přiznávám, že nic, ani moje rodina, mi nebylo tak důležité, jako moje osobní prestiž v zaměstnání.
4, Co Tě přepadlo?
Teď přesně Václave Tvojí otázce možná nerozumím, tak se omlouvám, ALE pokud bych měl napsat (dnes s odstupem 8 let po poslední transplantaci kostní dřeně), „co mě přepadlo?“, pak dnes s jistotou mohu říci, že to byla Boží síla projevená v rakovině lymfatických cest. Nemoc se blížila celý jeden rok, kdy mi lékaři hledali původ mých silných bolestí v zádech. Po roce zjistili, že to je rakovina lymfatických cest v jejím posledním stádiu. Pak mne 2 roky léčili. Mám za sebou 22x podání chemoterapie – jedno podání trvalo 3-5 dní, pak také 2x transplantaci kostní dřeně (autologní a alogení), desítky invazivních vyšetření, opravdu stovky transfuzí (po každé chemoterapii jsem měl velké komplikace – moje vlastní krvetvorba byla téměř zcela zničená a k tomu všemu jsem měl nepopsatelné zažívací obtíže).
5, Obdivuji na Tobě, jak vše zvládáš. Podobně, jako u "mého onemocnění" to má svůj vývoj.
Vašku nic na mně neobdivuj, protože sám dobře víš, že máme jen dvě možnosti – žít, to znamená dívat se dopředu, mít plány, mít touhy, mít sny, radovat se z úplných titěrnůstek a vnitřně duchovně zrát, nebo pak máme druhou možnost tím, že všechno vzdáme a odejdeme z tohoto světa.
ANO, naprosto přesně vystihuješ, že „nemoc má svoje etapy“!!! Po létech mého osobního zrání mám dojem, že nemoc má 3 etapy.
1. Etapa je ta, kdy se naše jednání v životě začne lišit od toho, co je naším posláním. Myslím posláním „s hůry“.
2. Etapa je ta, kdy nás něco (třeba závažné onemocnění) v této naší chybné cestě zastaví. A nemusí to být jen nemoc, může to být ztráta čehokoli, co je nám tím nejmilejším, jako například partnera, rodiny, majetku atp.
3. Etapa je buďto v podobě druhé šance, kterou nám osud (Stvořitel) nabídne, nebo náš konec… Velmi dlouho trvalo, než jsem k tomuto názoru dospěl a opět Ti musím, Václave, dát za pravdu, že nic se neděje jen tak ze dne den a že se vše stále vyvíjí.
6, Jistě jsi měl také obdobné otázky - "Proč zrovna já" a spol. Za jak
dlouho ses rozhodl bojovat?
V bolestech, silném nočním pocení, teplotách a nezvladatelném třesení celého
těla jsem žil celý první rok. V tomto stavu jsem ještě současně pracoval a
tak jsem pojídal tabletky na bolest jednu za druhou a nějak jsem si
závažnost situace neuvědomoval.
Když jsem po roce uslyšel "rakovina
lymfatických cest" nic mi to neříkalo a vůbec to se mnou nic nedělalo. Prostě
žádný šok, žádné vnitřní otázky, snad jen naděje, že teď už "konečně se mnou
budou něco dělat" a že se mi uleví. Aktivní léčba však trvala ještě další 2
roky a i kdybych o tom napsal tisíce stránek, tak prožité (doslova) "peklo", tedy ten děsivý pocit, nelze žádnému čtenáři ani jen zlomkem přiblížit.
V médiích (mám na mysli především televizi), jejichž zpravodajství jsou v
poslední době velmi plytká obsahem i formou podání, se často mluví o "boji"
s nemocí. Za sebe mohu říct, že jsem s ničím nebojoval. Trápilo mne každou
vteřinu zvracení, křeče v břiše, průjem, slabost těla, nedostatek kyslíku
(měl jsem méně než polovinu hemoglobinu po celou dobu léčení), neschopnost
si dojít na WC, nechuť k jídlu a mnoho dalšího. V tuto dobu jsem po pravdě s
ničím nebojoval, jen jsem se snažil žít. Stačilo sedět na židličce na zahradě (ani tu židličku jsem neunesl a na zahradu mne musela manželka téměř donést na zádech) a jen tak se koukat. Dívat se na oblohu, dívat se na trávu, dívat se na kytičky.
dokončení za týden ve čtvrtek 24.10.
