ČlánkyETIOPIE 2015
Čtvrtek 16. 7. – vesnice Birkaneč
Dnes jsme měli opět zážitků tolik, jako někdo za celou dovolenou, někdy za život. Jeli jsme na další vesnice.
Nejprve jsme museli zajet na takovou celnici v Omorate, ukázat se jim a předložit pasy. Je to totiž již hraniční pásmo a do Keni je téměř vidět. Po chvilce jsme dojeli k řece Omo, přes kterou jsme jeli úžasnou kánoí, vydlabanou z jednoho kusu stromu, ale neskutečně zahnutého. Nevím, jak se to "řídí", ale asi to má lepší stabilitu či co, nebo nebyl rovný kmen, to nejspíš. Na zpáteční cestě jsme totiž potkali stejně zahnutou loď.
Já měla nastoupit jako první, jít hodně do zadu, obrátit se a sednout, ale loďka se pěkně zužovala a já se bála, že se tam už se svojí "prdelkou" nevejdu. No propasírovala jsem se, ale moje bolavé koleno nedovolilo, abych si pomalu sedla na bobek, tak jsem si tam doslova kecla. Nohy mi vylétly nahoru, no a na břehu to způsobilo ohromné veselí, nevím, jestli se nejvíc smál Bohouš nebo domorodci. Přepluli jsme hnědou řeku Omo a na druhém břehu byla vesnice, která se nám moc nelíbila, jmenovala se Birkaneč. Chatrče byly opravdu chudé a ještě je občas hyzdily kusy plechu na střechách. Obyvatelé sice chodí v jejich tradičních oděvech, ale když sem zavítají turisté, vyfešákují se ještě víc (někdy se přizdobí i víčky od limonád), jen, aby si je člověk vybral na focení, za které se pochopitelně platí. Cenu musíš dohodnout předem, ony s cenou souhlasí, ale pak se tváří, že dostaly málo. Ve vesnici byly téměř samé ženy a spousta dětí, jen několik stařečků, ale ti se nepředváděli a nestrkali se a nekřičeli foto, foto. Bylo to dost nepříjemné, i když chápu, že jsou tak strašně chudí a toto je pro ně možnost si něco přivydělat. Samozřejmě jsme jim vydělat dali a já koupila ještě několik krokodýlích zubů s korálky a doufám, že udělají radost. Zpět do kánoe jsem už nastoupila docela elegantně, Bohouš to samozřejmě natáčel, ale žádná katastrofa se nekonala.
Na oběd jsme jeli zpět do „naší“ vesnice a já poprvé měla indžaru, nic jiného nebylo. Ale šlo to, neměla jsem to s kozou, jako ostatní, ale s vajíčky. Ještě jsem se taky nezmínila, že mě už několik dnů bolí zuby, což mě dost štve a modlím se, aby nedošly prášečky. No za 4 dny jsme doma, tak to nějak přečkám.
Odpoledne do jiné vesnice na skákání přes býky. Bylo to trochu podobné jako předevčírem, a dokonce zde byly trochu problémy s focením, náš průvodce se nemohl s nimi dohodnout o ceně za focení, a hodně lidí to ani nechtělo. Byli z daleka, někteří prý nebyli ani nikdy ve městě, nikdy neviděli bělocha a tak nám nedůvěřovali Jsou to opravdu ještě divoši, což je neuvěřitelné v 21. století. Ti, co přišli z daleka si museli odpočinout, ale ženy z blízka opět křepčily a bylo jich mnohem víc než poprvé.
Kozu nezabíjeli, ale malovali se, nějaký přípravný rituál taky prováděli, ale tomu jsme nerozuměli. Rozdíl byl v tom, že si býky z velkého stáda skokan vybíral sám, já si říkala, že jich je tam nějak moc. Tento skákal přes 9 býků a samozřejmě že nejen přeskočil povinně 4 x, ale asi 5 x možná i víc, stále jsem fotila a nepočítala. Bylo to na moc pěkném místě, ale bylo toho dost.
P 1240220 – 340
