Vyrovnání se s reakcemi okolí není vždy jednoduché a automatické. Je pravda, že někteří lidé se podívají, někteří i zůstanou chvíli koukat, jiní se ze zdvořilosti dívat vůbec nebudou, jiní si prakticky „nevšimnou“, protože jsou zahloubaní nebo protože vozíčkáře vídávají relativně často. Faktem zůstává, že lidé mají všeobecně tendenci podívat se na ostatní, které míjí na ulici. Možná že i vy sám se někdy rád podíváte na pěkné dámy jdoucí kolem. S tím se nedá nic dělat, to se nezmění.

 

Dám Vám přiklad dvou z mnoha možností, s kterými můžete experimentovat. První je být upravený a čistý. Ani většina chodících se neprochází po venku v pyžamu, v poloroztrhaných hadrech, či neučesaných. Nedávno se na spinální jednotku přijel na vozíku podívat jeden bývalý pacient a ošetřujícímu personálu doslova spadla čelist na zem, jak dobře vypadal. Velikou součástí byl přirozený úsměv. Měli jsme z toho velikou radost. Druhou možností je obracet svou vlastní pozornost na věci, které se vám na druhých líbí. Tento způsob nahlížení na svět se po čase promítne i do způsobu, jak nahlížíte sám na sebe. Budete si více věřit, budete si více vědom i svých silných stránek, možná objevíte nové. O slabých stránkách budete vědět, ale je pravděpodobné, že Vás nebudou znepokojovat tak jako dřív. O relativnosti, co je pěkné a co ne pro ty kolem, je následující příběh.



V palácovém parku usedla černá vrána do větví stromu. Dole si po pěstěném trávníku hrdě vykračoval páv. Vrána zakrákala: „Jak vůbec může někdo tak podivnému ptáku dovolit, aby se procházel v jeho parku? Kráčí tak arogantně, jako by byl samotný sultán, a přitom má vysloveně ošklivé nohy. A to jeho peří, jak nehezká modř! Takovou barvu bych nikdy nenosila. A ocas táhne za sebou jako liška.“ Vrána zůstala sedět a vyčkávavě mlčela. Páv dlouho neříkal nic. Pak pravil: „ Myslím, že tvoje slova neodpovídají skutečnosti. To, co jsi o mě řekla špatného, vyplývá z neporozumění. Říkáš, že jsem arogantní, protože hlavu nosím vzhůru, takže peří se mi načepýří a můj krk zhyzdí podbradek. Ve skutečnosti nejsem vůbec arogantní. Znám své nedostatky a vím, že mé nohy jsou drsné a vrásčité, a proto raději nosím hlavu vysoko a občas rozevírám peří. Ty vidíš jen mé nedostatky. Před mými přednostmi a před mou krásou zavíráš oči. Ještě tě to nenapadalo? Právě to, co nazýváš ošklivým, na mně lidé obdivují.