Ať už jste na tom zdravotně jakkoli, vždy na tom budete v konečném důsledku mnohem lépe, když to nevzdáte. A to i přes to, že nevíte, co vám ta snaha přinese. Tím, co člověk získá, si ostatně nemůže být úplně jistý nikdo. Ale většinou je na konci i překvapení.
Na povzbuzení, aby to člověk nevzdával se téměř na celém světě vypráví tento příběh:
Byly jednou dvě žabky, které spadly do vědra plného smetany. V mžiku si uvědomily, že klesají ke dnu. Nešlo jen splývat na hladině, ani plavat. Smetana byla hodně hustá. Nejdřív se žabky snažily dostat k okraji. Mohutně kopaly kolem sebe, ale nikam to nevedlo, pouze okolo sebe stříkaly a bořily se do smetany. Dosáhnout okraje se zdálo čím dál tím víc nemožné.
Jedna z nich zvolala: „Já už nemůžu. Není možné odtud uniknout. Nemůžu dál plavat. Já tady umřu. Nemá cenu prodlužovat tohle trápení. Nemá cenu umřít vyčerpaná nesmyslnou námahou.“ Když to dořekla, přestala kopat a začala klesat ke dnu. Smetana ji doslova pohltila.
Druhá žabka byla možná více vytrvalá, možná více tvrdohlavá, kdo ví. „Z tohoto se nedostanu! Smrt se sice blíží, ale já budu bojovat až do samého konce. Neumřu ani sekundu před tím než musím.“
A tak žabka kopala a cákala hodiny a hodiny. K okraji nebyla ani trochu blíž. Najednou ale kopla a ke svému úžasu se odrazila a dopadla zpátky dolů do měkké hmoty. Smetana se tím vším kopáním a cákáním proměnila v měkké máslo. A tak žabka doskákala k okraji a z vědra ven a nadšeně kvákala celou cestu domů.