ČlánkyNOVÁ GUINEA
13. 9. – úterý
Budíček byl ve 3,50, abychom na letišti byli v 4.30 .a odletěli do Madangu. Samozřejmě letadlo mělo 2,5 hod. zpoždění. Měli jsme doprovod z hotelu na letiště s mačetou, no nádhera. Já dala do kufru vlhké „velké prádlo“ s tím, že let je krátký a půjdeme se hned ubytovat a rozložíme to. Let byl sice krátký, ale nechali jsme se odvézt hned na „autobusák“, tedy velký plac s obrovskýma dírama od aut, a když je bláto, což je prý velmi často, tak si nedovedu představit, jak to tam vypadá.
Sem se sjíždějí „přepravci“, což je kdokoliv, kdo má auto. Jede, kam chce a za kolik, obsazen, jak uzná za vhodné. My chtěli do Goroka na festival. S našima báglama jsme museli zaplatit další sedadlo, samozřejmě za pytle betelu místní neplatili a byly jistě větší než naše „pytlíky“. A to jich jedna baba měla asi 5 a velkých. Děti se nepočítají, ty musí sedět na klíně.
Já skrz betel měla místo max. na jednu nohu (a ještě malé), druhou jsem musela mít na betelu a koleno tím pádem pod bradou. Ale seděla jsem naštěstí vedle čisté, kojící matky a čistého miminka, tak to bylo docela dobré, tedy podstatně lepší, než kdybych se musela mačkat na některého z "místňáků", kteří rozhodně nebyli moc voňaví. Miminko se na mne smálo a při jedné zastávce jsem si ho pochovala (matka si potřebovala odskočit) a ono nechtělo zpět. Všem se to zdálo úžasné, ale já si taky chtěla odskočit, ale to se mi nepodařilo.
Matka si ho jako z legrace vzít nechtěla a mimi se chechtalo a já měla nohy křížem. Celá tato strastiplná cesta trvala 7,5 hodiny. Silnice chvílemi docela šla, ale pak zas snad nebyla žádná a tak to šlo pořád dokola.
Náš kamarád nám sliboval, že cesta bude trvat tak pouze 4 hod. a po této době jsem se už nemohla dočkat konce. Ale bohužel, byla to teprve půlka. Cestou se zastavilo na trhu pro betel (měli jsme ho asi málo) no a já, která byla nejblíže dveří, jsem vyběhla pro banány.
Pokračování příště.
