ČlánkyETIOPIE 2015
Pondělí 29. 6. - odpoledne
Po výborném obědě jsme jeli asi 35 km za město na vodopády Modrého Nilu zvané Tis Issat (Kouřící voda). Museli jsme si najmout zdejšího průvodce, který nás k vodopádům dovedl.
Cesta byla docela krkolomná. Šli jsme dolů k řece po kamenité cestě, kde přes úzkou rokli vede kamenný most postavený portugalskými vojáky - misionáři, kteří zde chtěli v 16. století zavést katolickou víru. Za mostem vedla cesta do pěkného kopce až do vesničky, kde jsme viděli péct "indžaru" - šedozelenou placku na ohni. Je to kyselý chleba, který je pórovitý a je trochu jako houba. Peče se z teffu, což je plodina, která se zde pěstuje jako obilí, ale je to hrozně mrňavé, menší než zrníčka máku.
Pak už jsme viděli z druhé strany vodopády, které byly sytě hnědé, do modré to mělo víc než daleko. Bylo to ale zajímavé, přestože vodopády nebyly tak mohutné, jak jsme předpokládali, ještě moc nepršelo. Mají být až 400 metrů široké a padají dolů z výšky 43 m, což je dost. Po chvíli jsme přešli krásný zavěšený most přes malou rokli a dostali jsme se přímo k vodopádům. Dá se jít až úplně pod ně, ale už jsem po tom ani netoužila a stejně jsme pospíchali, aby nám neujela poslední loď přes řeku, protože představa, že to celé budeme obcházet zpět, mě děsila.
Stihli jsme to. Už jsem se těšila do auta. Jeli jsme do Bahir Daru po stejné cestě, která se rekonstruuje, spíš se staví nová a je to strašné. To se nedá ani odpočívat, natož číst, či psát. Jede se skutečně strašnou bídou, pole se obdělávají pouze hákem, který táhnou voli. Jak řekl Bohouš ani ruchadlo bratranců Veverkových se sem ještě nedostalo. Domečky splácané z hlíny, malinkaté, některé bez oken, tedy bez díry, okna tu nemá nikdo, jen ve městě jsou zděné budovy. Všude ale hodně lidí, nejhorší je, že i malé děti musí pracovat, pasou a ještě při tom hlídají (a nosí) malé sourozence, kteří se někdy batolí i na silnici, opravdu hrůza.
To by měli vidět naši obyvatelé, toto je opravdová bída. Cestou padla tma, tady na rovníku to jde rychle.
