ČlánkyETIOPIE 2015
Pátek 3. 7. – nevšední zážitek
Já sedím pod stromem a jsem obléhána dětmi, které jsou všude. Už jsem se ale trochu obrnila trpělivostí. Sice pořád žvaní, já si jich ale nevšímám a dokonce to vypadá, že odchází. Opravdu, asi si myslí, že jsem hluchá, když jsem na jejich "hello" nereagovala. Opravdu jsou pryč a já zatím doufám, že už v klidu popíši zážitky z dnešní cesty z Aksumu.
Po ránu je Aksum úplně mrtvé město, ale dobře jsme posnídali, Bohouš s Mikim zase specialitu, kterou musím popsat. Do kotlíku si nadrobili 2 - 3 takové velké housky, tedy spíš žemle. Pak jim to přinesli smíchané s něčím červeným a k tomu na misce míchaná vajíčka, dvě misky jogurtu a misku zeleniny - strašně pálivou zelenou (asi papriku), cibuli a rajčata. Vyklopili si to tam a snědli. Byl z toho takový guláš, ale nebylo to tak špatné, jak to vypadalo. Tedy žádná delikatesa pro mne, ale Bohouš jako vždy, když Miki něco objedná, téměř mlaská. Já měla tradiční míchaná vajíčka se žemlí, Honza nic, zase mu je zle.
A děti tu mám zpět a jejich stále víc a to ještě přišly dvě zubaté ženy s mobilem a ukazují mi ho a mají na něm kalkulačku. No nerozumím jim a ani se nesnažím, spíš čekám na Mikiho, který slíbil, že klukům ukáže jen cestu a hned se vrátí. Nejde a nejde. A k tomu mi ještě vedle začal brnkat nějaký klučina na něco, jako asi zdejší kytaru. Docela mu to zní, ale ať už s tou produkcí skončí. Asi zalezu do auta, když se Mikiho nedočkám. Úplně mi přetrhli nit. Pravda, že je to výkon na 5 strun v rámu docela pěknou melodii vyloudit.
A teď jsem zvedla oči od počítače. Děti tu jsou opravdu špinavé. Ještě že sedím ve stínu a … hurá ženy odcházejí. Ale děti bohužel ne, spíš se množí, mají jich tu opravdu dost. Chlapeček je neúnavný virtuos, bude chtít jistě nějaké peníze. Asi mu je dám, jak přijde Miki, ale nechci se hrabat před nimi v penězích a jen se modlím, ať už odejde. Přestal, ale hudební nástroj převzal jiný „hudebník“, který hraje podstatně hůř. Už přestal, ale začal zas brácha (asi brácha – mají totiž stejné zelené roztrhané plastové boty). Odchází, ale hraje dál. Tak byl chvíli klid, ale ne na dlouho, už jsou tu zas, ale jen kluci a jsou podstatně dotěrnější. To už jsem sbalila počítač a vlezla do auta, ale zas jsem měla pocit, že se se mnou auto houpe. Fakt jsem se bála, aby mě s autem nestrčili, stála jsem totiž na kopečku a pode mnou byla pěkná stráň. Vylítla jsem z auta a přistihla je, jak chtěli ukrást "zlatou" značku Toyoty. Odehnala jsem je a začala chránit auto. Miki stále nikde a kluci si už i začali auto otevírat. Když jsem do něj nastoupila, tak mi zase zabouchávali dveře, kde jsem měla nohu, abych mohla vůbec dýchat, bylo dost horko. Už jsem na ně začala řvát, tak se trochu uklidnili, ale zase chtěli peníze, když jsem jim vysvětlila, že žádné nemám, tak chtěli pero, hodinky, košili, boty, kalhoty a nakonec i počítač a čepici. Nic jiného jsem už na sobě neměla.
Jak jsem před tím na ně řvala, tak můj něžný hlásek asi uslyšel jeden místňák, který se k nám blížil. Kluci gestikulovali něco jako že je zastřelí a když se přiblížil, tak vzali nohy na ramena a utekli. Já se taky začala bát, ale to už konečně přicházel i Miki, tak jsem mu žalovala. Opravdu tahle peripetie trvala minimálně 2 hodiny, ono to do kláštera bylo vysoko a ještě to lezení po laně nahoru a slaňování dolů zabralo dost času. Opravdu to bylo pro mne dost nepříjemné.
