ČlánkyETIOPIE 2015
Pondělí 13. 7. – u kmene Mursi a Ari
V pondělí jsme opět vyrazili, tentokráte do vesnice Haiola, kde žijí Mursiové.
Jede se přes NP Mago z Jince, kde spíme a celá cesta je nezpevněná, prašná a se spoustou výmolů. Kmen Mursi se proslavil svojí bojovností a hlavně hliněnými destičkami ve spodním rtu žen (tzv. labretami). Je to pro nás dost ošklivé, tedy pro mne hodně, zvláště když si to vyndá a dolní ret ji visí dolů. Nenosí to stále, jen občas a krom toho mají ještě některé, menší v ušních lalůčcích, ale ty jsou často i ze dřeva.
Ty hliněné musí dost vážit, potěžkala jsem si tu do úst a taky jsem si jednu menší koupila. Samozřejmě novou, ne že by byla používaná, jak říká Bohouš. Taky jsme viděli ve vesnici jejich výrobu, je to zajímavé, ale potíž byla se všemi při focení. Mají pevnou taxu 5 Birr za každého a pro každého a dohodnuto bylo našim průvodcem, že si můžeme fotit obrázků, kolik chceme. Ony souhlasily, ale skutečnost byla jiná. Chtěly stále víc a víc a byly dost agresivní (asi to je opravdu docela bojovný kmen). Trochu mi to zkazilo zážitek. Dohoda by měla platit, u nich však ne (a nejen u nich, stalo se nám to už i dříve). A když jim dáš víc, tak je to stejně málo, stále ceny zvyšují a děti se už naučily žebrat, což je strašně nepříjemné. Ale počítat neumí, to musíš dát každé "modelce" přesně, co ji náleží, ale hádat ano.
Spravili jsme si náladu odpoledne, návštěvou docela velké vesnice blízko Jinky (asi 3 000 lidí) kmene Ari, kde to mají zavedeno tak, že zaplatíš vstupné, jako vždy a všude. Focení je ale v ceně.
Jsou milí a ochotní, ukázali nám nejen jak se ve vesnici žije, ale i výrobu keramiky, kováře atd. V kovárně pracoval tak dvanáctiletý klučina, hned po škole jde do kovárny, což je takový přístřešek, kde udržuje oheň, měchy má z kozí kůže a umí dělat pěkné nože apod.. Větší věci vyrábí otec. Z keramiky jsem si koupila stojánek na kadidlo, když jsme kousek od kadidlové cesty a kadidlo se zde vždy přináší k šálku vynikající kávy, tak abych měla pro návštěvy, až budu doma vyvařovat.
V této vesnici to mají zavedeno tak, že vše co se vybere na vstupném a na výrobcích, které si návštěvníci koupí, jde do jedné kasy, ze které se pak financuje co je důležité pro vesnici, případně se někdo potřebný podporuje a tudíž je sem radost jezdit. Vesnici podporuje i vláda, a protože začalo být velkým problémem žebrání, cizince to odrazovalo, na žebrání musí mít člověk žaludek a tak ani malé děti zde nesmí natahovat ručičky a žadonit many,many.
Z této vesnice jsem měla daleko větší zážitek, i když tam žili "jen" obyčejní lidé, bez něčeho výjimečného jako Mursiové. Cesty do obou vesnic byly dost hrozné a prašné a tak jsme se docela těšili na osprchování a umytí hlavy. Zaskočili jsme ale ještě na zdejší trh, což bylo taky zajímavé a docela legrační, když se na místech, kde se prodávalo, pletly kozy, které občas sežraly i zeleninu na prodej. Nevím, jestli kozy byly také na prodej, ale podle toho, jak tam volně pobíhaly, to měly spíš jako pastvu.
