ČlánkyETIOPIE 2015
Pátek 17. 7. – Přesun z Turmy
Tak se nám to krátí a my jsme opět v civilizaci v Abra Minch, v hotelu s teplou vodou, splachovacím záchodem a čistou postelí.
To je sice radost, ale vlastně skoro končí naše báječná dovolená, přeplněná zážitky. I když to mnohdy bylo skutečně náročné a pokud Bohouš říká, že ne, tak dělá zbytečně hrdinu. Ale stálo to za to. Je neuvěřitelné, jaká část Etiopie žije v obrovské chudobě a někteří ještě v době, kde se zastavil čas, pro nás tak jak říkám, v době lovců mamutů. Celá obrovská oblast žije nepoznamenaná civilizací, a pokud ano, tak velmi málo. Pro vodu si chodí i mnoho kilometrů, vaří na ohni, odívají se do kůží, někteří žijí jako nomádi, stále se stěhují, jiní, kteří mají jen málo dobytka, tak jsou trochu zemědělci, ale terasovitá, málo úrodná políčka, obdělávají někdy ručně, v lepším případě dřeveným hákem na konci s kusem železa, který táhnou dva voli.
Dnes jsme převážnou část strávili přesunem z Turmy, po vedlejší silnici (pokud silnice nebyla, tak korytem vyschlé řeky). Tím pádem jsme potkávali mnoho domorodců, dokonce i ty, kteří byli na včerejším skákání. S některými byla i řeč na fotografování, když jsme v některých místech zastavili, hned jsme byli velkou atrakcí.Ale byly i oblasti, kde to vypadalo, že nežije nikdo, ale to jsme je jen neviděli, občas se ukázala nějaká koza a tudíž je jasné, že všude žijí lidé.
Po asi 150 km jsme dojeli na hlavní silnici, ale ani tam to nebylo jednoduché. Pletla se tam velká stáda dobytka a to člověk nikdy neví, co si které zvíře usmyslí a hlídat zprava zleva, to není žádná legace. A zvlášť, když jsou ve stádu mláďata a těch je v tomto období požehnaně. Je to strašně roztomilé, zvláště kůzlata a ovečky. Takovou jednu úplně malinkou ovečku jsme viděli, jak nesl malý chlapeček, který šel s maminkou, a ta měla na zádech své miminko a hnala pást stádo koz (dle odhadu našich hochů prý tak 300) a pár ovcí. Ona totiž pastva zde není to, co u nás, že se vyžene dobytek na pastvu a sedne se pod strom. Zde se za ním chodí, někdy pobíhá celé kilometry, protože něco jako tráva tady neexistuje, dobytek si ukousne vždy kousek něčeho a na jednom místě se nezdrží, nemá důvod. Je to opravdu těžká práce. Chodí na pastvu na několik měsíců, mají s sebou celou domácnost, i hrnce a vše potřebné. Ještě, že toho tolik nepotřebují, to my Evropané, to bychom museli mít s sebou náklaďák. Jeli jsme korytem řeky, přijeli jsme na území kmene Arbore, jejichž krásné dívky jsme si vyfotili.
Krajina kolem je malebná, hory, stráně i naprostá rovina (příkopová proláklina) mezi horami. Vypadá to z auta úžasně, ale je to velmi těžké tady žít. Ve vesnicích na hlavní silnici jsme dokonce viděli ležet malou holčičku, která asi dělala mrtvou, hned jak jsme ji objeli, zvedala hlavičku, prostě chtěla donutit řidiče, aby zastavili. To žebrání je hrozné. Nežebrají úplně všichni, taky jsme při focení opic viděli jedenáctiletou holčičku, která šla s dřívím asi 8 km na trh a chtěla se podívat na fotoaparát. Nikdy ho asi neviděla a tak to bylo pro ni ohromným zpestřením. Na trhu prý za dříví dostane 35 Birrů, což je asi 40 korun a mohlo to vážit asi 20 kg, jak to odhadl Miki. Byla moc milá a tak ji dal Miki alespoň svoje tričko, já už nic neměla, poslední sladkost jsem dala chlapečkovi s jehňátkem. Holčička byla moc šťastná. To jsou tak neuvěřitelné příběhy, že by člověk brečel. No dost dojímání, život zde je prostě takový . Pro ně opravdu nemá cenu propiska, tedy žádné školy nejsou, jsou vesměs negramotní.
Taky musím napsat, že jsem dnes 2x měla indžaru a docela to šlo. Na konec se i já ji naučím jíst.
