Po příletu hydroplánem (pro 7 osob), jsme ihned viděli medvěda, který se spokojeně procházel přesně v místech, kam jsme měli vystupovat. Museli jsme čekat, až ho to tam přestane bavit, fotoaparáty cvakaly jako by to měl být jediný medvěd, kterého uvidíme. Opravdu jsme netušili, co nás čeká. Po cca 20ti minutách, medvěd odešel a my jsme mohli letadlo opustit. Šli jsme do střediska, které je součástí jídelny, a zde jsme byli poučeni, jak se máme chovat při setkání s medvědem, kam nesmíme chodit (např. na pláž, která patří medvědům, o čemž jsme se již přesvědčili), vždy jim jít z cesty, neboť oni jsou zde doma, my jsme hosté, nepřekvapit je a proto je dobré si povídat či zpívat. Medvědi také nesnáší pohled do očí, rychlé pohyby (to pro ně znamená buď predátora, nebo možnou kořist). Taky je doporučeno při setkáním s ním zvednout ruce, aby člověk vypadal větší a pomalu pozadu ustupovat z cesty. Že toto vše uplatním, jsem ani netušila.Disciplína je zde opravdu nutná, týden před naší návštěvou se nekázeň nevyplatila jedné Američance, kterou notně potrhanou medvědem, museli urychleně dopravit letadlem do nemocnice, aby přežila. Je to tu ale dobře zabezpečené, pohybuje se zde mnoho rangrů (správců parku), kteří hlídají a upozorňují na nebezpečí a nasměrují hosta na místa, která jsou jištěna dvojitými vrátky, aby bylo možné udělat si v bezpečí ty nejkrásnější fotky a nemusel se obávat, že ho sežere medvěd. V případě blízkosti medvěda zastavují turisty a musí se počkat, až medvěd odkráčí. Byl to opravdu zážitek, medvědů mnoho a dokonce i medvědice s medvíďaty a obrovský vlk (ten by Karkulku mohl klidně sežrat). Lososů také hojnost a tak těm největším medvědům skutečně stačilo stát nad peřejemi a otevřít tlamu a nechat je skákat snad přímo do žaludku. Ti méně šikovní medvědi lovili pod peřejemi, ale nestrádali, mnoho lososů bylo omráčeno medvědy nad nimi, kteří lososa přímo nezasáhli, jen poranili, a tudíž se stali jejich snadným úlovkem. I na mláďata, které ale držela matka v bezpečné vzdálenosti, se dostalo. Bylo stále co pozorovat a tak první den utekl velmi rychle a nemohli jsme se dočkat rána.Hned jak se rozednilo, pozorovala jsem z okna z bezpečí chatky medvědy, jak se toulají po kempu a asi hledali, jestli by náhodou nebylo něco zapomenutého k snědku. Zřejmě chtěli změnu jídelníčku, pořád jen losos a losos, to je přeci otrava, ne?Bohužel ráno trochu pršelo a zmoklý medvěd není tak „fotogenický“ a tak jsme se vydali směr kemp, chtěli jsme vidět, jak to tam vypadá. Cesta vedla řídkým lesem kolem pláže, od které nás dělil pruh porostu. Já šla první a dbalá příkazu sděleného po příjezdu – hlavně medvěda nepřekvapit, jsem si vesele povídala s ostatními. V jedné zátočině jsem ztuhla, zvedla dle předpisu ruce a zavelela jsem „ustupujeme, ustupujeme“ a začala jsem couvat. Přímo na cestě šel proti nám obrovský grizzly. Za mnou šel můj manžel, a jak měl nakročeno vpřed a já couvala, vrazil do mne a já spadla před medvědem na kolena. Vzdálenost mohla být tak 6 m. V tu chvíli jsem ho začala zajímat, přidal na kroku, já vyskočila snad rychleji, než jsem spadla a couváním jsem mu uhnula z cesty a prošla roštím na zakázanou pláž, manžel udělal to samé a jen asi pozoroval, zda bude vdovcem. Medvěd ale pokračoval po cestě klidně dál a já si teprve teď uvědomila, jak je obrovský.S úlevou jsem si oddechla, rychle vyfotila odcházejícího medvěda a rozhlédla se po pláži a tam samozřejmě byl další grizzly (ale byl podstatně dál). Na druhé straně pláže právě přistál hydroplán a obsluha, když viděla, že jsme v nesnázích, tak na nás volala, ať se rychle dostaneme k nim a vlezeme si na letadlo. To ale nebylo potřeba, medvěd si šel po svém a tak jsme jen k letadlu docouvali a pak jsme s ostatními pasažéry odešli do bezpečí. Medvědi určitě neměli hlad, ale kdo to pozná, že? Jen ten rychlý pád na kolena toho jednoho zaujal. To jsem od něho byla opravdu „na dosah“, vzdálenost cca 6 m se rychle zkracovala a můj odhad je tak na tři metry. Dopadlo to ale dobře a manžel jen suše poznamenal „vidíš, ani medvěd tě nechtěl“. Do teď nevím, jak je možné, že jsem nezpanikařila a nezačala utíkat, protože při úvodním „školení“ jsem si říkala, že to asi ani není možné ihned si vybavit, co máme dělat a neutéct. A bylo.A to je poslední informace z naší cesty na krásnou Aljašku…. vlastně není. Když jsme odlétali tak nám bylo řečeno, že pokud by v budoucích letech bylo takové počasí, jaké jsme měli my, téměř celý pobyt slunečno a hlavně bez komárů, což je zázrak, začne na Aljašce další Zlatá horečka. Davy turistů tuto krásnou část země zaplaví, což bude jistě hrozné, ale pro podnikatele všeho druhu, bude Aljaška jeden velký, zlatý důl.