Dlouhodobá pracovní zátěž v zaměstnání, nebo vypětí v soukromém životě může podstatným způsobem ovlivnit naše zdraví. Permanentní stres se totiž dříve nebo později odrazí jak na odolnosti organismu, tak v psychice. Obtížná koncentrace, ztráta paměti, únava, apatie a frustrace nebo depresivní stavy mohou být průvodními jevy syndromu vyhoření, stavu označující vážné ohrožení zdraví. Zpravidla jím bývají postiženi lidé s náročnou pracovní dobou, kdy denně pracují i dvanáct hodin. Vědecké studie ukazují, že mezi ohrožené profese patří zejména ty, které pracují s lidmi, mezi něž patří sociální pracovníci, lékaři, sestry a zdravotní personál, učitelé, policisté, právníci nebo podnikatelé. Syndrom vyhoření však může postihnout kohokoliv, kdo má vysoké nároky na práci i sám na sebe a touží po dokonalosti, které se mu nedaří dosáhnout, hodně se angažuje, ale i ty, kteří se cítí bezmocní cokoli změnit k lepšímu ve své práci, jimž chybí odpovídající pracovní podmínky včetně rozumného plánování konkrétních cílů. Někteří lidé jakoby měli potřebu se neustále rozdávat a obětovat, přitom se jim nedostává v dostatečné míře zpětné vazby. Zpravidla jde o citlivé osoby, které nedokážou nic odmítnout, cítí se povinné druhým pomáhat, a to i v případě, že se tím sami mohou dostat do velkých nesnází a starostí. Takový člověk se pak cítí permanentně unavený, mívá problémy se spánkem, objevují se bolesti hlavy, která jakoby se starostmi chtěla rozskočit, častým projevem bývá i žaludeční nevolnost. Začarovaný kruh, kdy se člověk v důsledku nižní výkonnosti trápí výčitkami a sebepodceňováním, jen zhoršuje i tak již vypjatý stav. Zpravidla jde o dlouhodobý proces, procházející několika fázemi počínaje obdobím, kdy se člověk snaží plnit úkoly, jak nejlépe dokáže, i když ví, že je nemůže zcela zvládnout a navíc ani jeho snaha není odpovídajícím způsobem oceněna, následuje fáze, kdy se nic nestíhá a práce, navíc postrádá systém, v další etapě se už začínají projevovat příznaky neurózy, práce se plní chaoticky a s pocitem, že se stále musí něco dělat. Nakonec je ale všechno jedno, člověk má dojem, že se nemusí vůbec nic a zbytky někdejšího zájmu a elánu vytěsňuje zklamání, únava a vyčerpání. Je proto nutné změnit nevhodné pracovní návyky a životní rytmus. Není třeba, abyste doma nebo v zaměstnání museli vše sami vyřešit a sami udělat. Dopřejte si dostatek času na odpočinek a své koníčky, na setkání s přáteli, nebo na aktivní relax. Pokud rádi sportujete, sami víte, jakou úlevu přináší přiměřená zátěž do zapocení, neboť právě pot odplavuje toxiny. Můžete se takto osvěžit i v sauně. O pracovní úkoly se podělte s kolegy a snažte se zajistit si vyhovující pracovní podmínky a prostředí. V některých případech je však vhodné vyhledat odbornou pomoc, což právě lidem se syndromem činí potíže, neboť jsou zvyklí sami pomáhat, a pomoc pro sebe přijímají neradi. To se však dá vždycky změnit!