Doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc.
lékař internista-pneumolog,
kazatel Českobratrské církve evangelické,
poutník, nakladatel
www.susa.cz


Jak se Vám daří?
Vzpomínám na Ivana Medka, který na tuhle otázku odpovídal vždycky: „Děkuji, mám se výtečně!“ Říkal to i tehdy, když už byl nemocemi upoután na lůžko... Já mohu chodit, mluvit, psát. Mohu říkat něco jiného než on?

Mluví-li se o důchodu, mnozí zavrhují „sypání ptáčkům“ v parku jako marnění času, který by měl být využit užitečněji. Pojem stáří jakoby nepřipouštěl navenek klidné, a přesto vnitřně aktivní prožívání života…
„Sypání ptáčkům“ není marnění času! Krmítko máme za oknem, takže nemusím chodit do parku. A to byste koukala, jak to tomu hejnu sýkorek dělá v současném mrazu a sněhu dobře... Jak jste přišla na to, že pojem stáří jakoby nepřipouští aktivní prožívání života? To někdo tvrdí?

Naopak, doporučuje se být pokud možno aktivní i fyzicky, ale ne každému to třeba jeho letora nebo v pozdějším věku zdravotní stav umožňuje. Přesto - lze pojímat nemoc také jako šanci?
Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem tuberkulózu a tři čtvrtě roku jsem strávil v nemocnici a sanatoriu. Vytrhlo mě to ze studentského života, ukázalo mi to svět dospělých, donutilo přemýšlet o stinných stránkách života. Určitě mi to pomohlo dozrát a otevřelo mi to pohled na život z jiných úhlů a v jiných souvislostech.

Do jaké míry je možná psychická paralela k jednotlivým orgánům a částem těla?
Na psychickou paralelu k jednotlivým orgánům nevěřím. Není to tak, že by se strach vrážel do jater, radost do brzlíku, deprese do nohou a tak podobně. Ale paralela psychického a tělesného zdraví je jednoznačná. Jsme tělo a duše dohromady. Naše psychické a tělesné funkce se ovlivňují navzájem. Když jsme na tom dobře psychicky, lépe se bráníme nemocem, a pokud přijdou, lépe je překonáváme.

„Být v pohodě, je půl zdraví“, říkáte. Jak si ale udržet duševní klid a vnitřní vyrovnanost v krizových situacích a zátěžových životních obdobích?
„Být v pohodě“ svádí k představě, že tehdy jsem v pohodě, když na všechno kašlu. Raději bych mluvil o vnitřní vyrovnanosti – ta pomáhá, když se nám daří i když se nedaří. Na vnitřní vyrovnanost určitě není univerzální recept. Podstatné je, že ji není možné hledat, až když přijde zátěž. Vnitřní vyrovnanost je celoživotní cesta. Přichází tehdy, když nalezneme svoje místo v životě a zachytíme se v pavučinách vztahů. Tím myslím nejen vztahy rodinné a přátelské, ale i k těm, kteří nás předešli a kteří přijdou po nás. Být v dobrém vztahu ke Stvořiteli i ke stvoření, řekli by věřící lidé. A vědět, že jsem vždycky v dobrých rukou – navzdory všemu...

Když je zdravotní stav našeho blízkého natolik vážný, že vyžaduje celodenní péči, vyvstává otázka, jak mu ji nejlépe zajistit. Mohl byste poradit například rodině, kde děti nemocného rodiče pracují a z finančních důvodů nemohou zůstat doma, ale mají snahu mu co nejlépe pomoci?
Taková rada nemůže být univerzální, vždycky podle místních možností. Záleží také na tom, co ten nemocný senior potřebuje. Na péči o více méně nemohoucího člověka máme léčebny dlouhodobě nemocných. Pokud jde o to, aby se nemocný zrehabilitoval po nějaké nemoci nebo úrazu a pak se zase vrátil domů, jsou tu specializovaná rehabilitační pracoviště. A pokud jde o doprovod umírajícího v poslední fázi života, je na místě hospic.

Jaký je rozdíl v prostředí a péči v léčebnách dlouhodobě nemocných a v hospicích?
V léčebnách dlouhodobě nemocných je důraz právě na dlouhodobou péči. Setkal jsem se na příklad v Domově sv. Karla Boromejského, kde jsem jako lékař vypomáhal, s řadou seniorů, kteří dosáhli sta let. Když je totiž starý člověk „jenom“ nemohoucí a dostane se do léčebny, kde je držen v čistotě, pohodě a pravidelně opečováván a nakrmen, vlastně ani nemůže umřít. Do hospice se přijímají jiní klienti, totiž lidé, kteří trpí těžkou smrtelnou nemocí. Přicházejí tam, aby tam zemřeli. Hospic jim zaručuje, že nebudou trpět – tomu se říká paliativní léčba –, že bude respektována jejich lidská důstojnost a že v těžkých chvílích nezůstanou sami, když nebudou chtít. Důraz je tu na paliativní léčbu a na doprovázení ve dnech, kdy se blíží smrt.

Jak se u nás paliativní péče rozvíjí a podporuje?
Paliativní léčba už nebojuje proti nemoci, ale odstraňuje její příznaky – na příklad bolest, dušnost, pocity na zvracení atd. Paliativní léčba není nic nového, ale my jsme byli vychováváni hlavně v boji proti nemoci – rozpoznat ji, zaútočit proti ní a zvítězit! Teď s rozvojem hospicového hnutí paliativní léčbu jakoby znovu objevujeme. Jsou tu už nové učebnice, odborníci v paliativní medicíně, celá specializovaná oddělení pro léčbu bolesti.

Blízcí někdy nevědí, jak se k nevyléčitelně nemocnému chovat, věří, že se jeho zdravotní stav ještě může zlepšit, když mu v nemocnici poskytnou jiný typ léčby a on sám bude chtít a snažit se. Jak může lékař prospět pacientu, který už ví, že se blíží jeho konec a jeho příbuzným, aby mu přitom byli oporou?
To všechno je záležitost komunikace. Lékař by měl umět citlivě a srozumitelně poučit rodinné příslušníky nemocného, aby pochopili, oč jde, a neměli nerealistické představy o budoucnosti. Stejně tak by měl pomoci nemocnému, aby svou nevyléčitelnou nemoc přijal a naučil se žít s ní. I s nemocí se dá žít plně a mnohdy i radostně. Vždyť všichni jsme více nebo méně nějak nemocní...

Někteří pacienti mají zkušenost, že pro doktora jsou ten „appendix“, „fraktura“, „pankreatitida“, „plicní karcinom“ atd. Je příčinou způsob studia, vykonávání praxe, anebo nechuť vnímat člověka celostně a najít skutečnou příčinu onemocnění?
Víte, já si myslím, že příčina není v nějakém systému studia či praxe, ale v lidech. Mne staří profesoři učili, že nikdy nesmím přestat vidět celého člověka a že se k němu musím vždycky chovat slušně. A já to stejně tak vždycky zdůrazňoval svým studentům. Ale s tou „skutečnou příčinou onemocnění“ to mnohdy není tak složité, jak si asi představujete – soudě podle vaší otázky. V případě „appendixu“ je rozhodující zánět „červa“ a hloubání o celostních příčinách nepomůže; musí se operovat a tím se člověku vrátí zdraví. Příčinou „fraktury“ je, že ten člověk uklouzl na náledí, u „pankreatitidy“ nejspíše zanedbal své chronické žlučníkové potíže a u „plicního karcinomu“ nejspíš nemírně kouřil.

V čem vidíte klady a zápory klasické a alternativní medicíny? Proč lékaři a léčitelé u nás tak těžko spolupracují? A proč je naopak stále živý zájem o tradiční medicínu, bylinky, ájurvédu, akupunkturu atd.?
Ono to není černobílé. Alternativní medicína je jako široké pole, na kterém roste množství bylin – některé léčivé, některé neúčinné, jiné dokonce jedovaté. Takže není možné alternativní medicínu jedinou větou šmahem pochválit ani zavrhnout. Lékaři a léčitelé spolu těžko spolupracují, protože jejich chápání medicíny je mnohdy těžko slučitelné. Lékařská medicína je založená na důkazech. Tak se to říká a zčásti je to i pravda. Předpisujeme léky, jejichž účinek je prokázán. To u alternativních metod není. Tam záleží na tom, jakému postupu věřím, ale důkazy pro něj nemám. A proč je stále živý zájem o alternativní medicínu? Jednak proto, že je to určitá móda; to co je nové a odlišné, láká víc než to, co je známé a běžné. Jednak proto, že lékaři mnohdy nedokáží získat pacientovu důvěru – často svým nevhodným chováním – a tím ho vlastně vyhánějí k alternativnímu léčiteli.

Ve své knize Tělo a duše ve zdraví a nemoci uvádíte sedm hlavních lékařských hříchů. Mohl byste se o nich zmínit pro ty, kteří Vaši knihu zatím neznají?
Když vám to teď řeknu, nikdo si už mou knihu nekoupí. Řeknu vám jen to, co považuji za hlavní hřích, myslím skoro hlavní nemoc dnešní medicíny. A to je špatná komunikace. Dobrá komunikace jednak pomáhá stanovení diagnózy, protože když si s pacientem dobře pohovořím, ve většině případů už mám podklady k rozpoznání jeho nemoci. A co je možná ještě důležitější, dobrá komunikace navodí důvěru mezi lékařem a pacientem. Když má pacient důvěru, bude se lépe léčit. To platí vždycky – u lékařů i u léčitelů. A tohle získávání důvěry dokáží lékaři často hůř než léčitelé – ke své škodě.

Co obsahuje bioetika?
Bioetika je doslovně „etika života“, v užším slova smyslu zdravotnická etika – co je dobré a co je špatné v péči o zdraví a ve vztazích zdravotníka a pacienta. Tradičním vyjádřením bioetiky je Hippokratova přísaha. Její příkazy se během tisíciletí rozrostly do celého vědního oboru. Dá se říci, že bioetika má tři hlavní kapitoly – problémy kolem počátků lidského života, problémy kolem nemocí a jejich léčení a problémy kolem konce lidského života.

Od kdy u nás platí práva nemocných? Seznamují s nimi doktoři své pacienty a je na to ze strany lékaře vůbec čas?
Kodex práv nemocných byl u nás zveřejněn v roce 1992. Vyšel tiskem, je na internetu a visí v mnoha čekárnách a nemocnicích. Myslím, že není povinností lékařů seznamovat s ním pacienty jinak než tím vyvěšením. Povinností lékaře je jednat s pacientem podle tohoto kodexu. Přirozenou povinností pacientů by mělo být seznámit se s ním a od lékaře jeho dodržování žádat. Nemocí našeho zdravotnictví není jen paternalistický lékař, který se s nemocným nebaví, ale i ustrašený pacient, který se raději na nic neptá, jen aby „neobtěžoval“.

Jaké vlastnosti kromě odborných a praktických by měl dobrý lékař mít?
Měl by být sám v sobě vyrovnaný a měl by dokázat jednat s lidmi, to je myslím to nejpodstatnější, co by měl mít dobrý lékař kromě znalostí odborných.

Co je pro nemocného podstatné k uzdravení a co mu v tom naopak může bránit? Jakou úlohu přitom hraje víra?
Dříve se říkalo, že „veselá mysl je půl zdraví“. Dnes bych řekl, že půl zdraví je „být v pohodě“. Už jsem říkal, že když jsem „v pohodě“, budu se lépe bránit nemocem. A pokud onemocním, budu se lépe léčit. Víra tu má samozřejmě pozitivní vliv. Pokud věřím, že jsem v dobrých Božích rukou navzdory nemocem i navzdory smrti, mohu zůstat „v pohodě“ až do posledního dne. Však se říká, že s vírou se líp žije i líp umírá.

Vycházíte-li ze svých dlouholetých zkušeností i vývoje našeho lékařství – jaké jsou jeho silné stránky a kde má slabiny, co mu v současné době citelně chybí?
Naše zdravotnictví – co do znalostí a schopností lékařů, úrovně a vybavení zdravotnických pracovišť – je jako celek dobré. Špatné zacházení s pacienty, které se obvykle kritizuje, není problémem systému, ale jednotlivců. Chybou systému je ovšem, že v něm nejsou instrumenty, které by zdravotníky vedly k lepšímu chování. Chybou systému je také, že je složitý, nepřehledný a zbytečně drahý. Různé skupiny lékařů – praktičtí, odborní, nemocniční – jsou honorováni podle různých kritérií, mají proto různé zájmy a jsou stavěni proti sobě. Reforma našeho zdravotnictví je potřebná. Ale dosavadní zkušenost je taková, že proti všem pokusům o reformu se vždy postavily různé lobby a zneužila ji politická opozice, takže ztroskotaly. Dobrá reforma potřebuje, aby se na ní shodla vláda s opozicí, ale to je zcela mimo schopnosti našich politiků.

Jaký je Váš názor na různé potravinové doplňky na zdravé klouby, srdce, zažívání, imunitu atd.? Je jejich užívání opravdu tak výhodné pro kupujícího, nebo spíš pro prodejce?
Myslím si, že je to z větší části záležitost reklamy a obchodu. Když držíme nejjednodušší zdravotní dietu – tj. jíst skromně a pestře –, dostáváme do těla všechno, co potřebujeme.

„Lepší pivo v žaludku, nežli voda na plicích,“ říká si spolu s Cimrmanem nejeden vyznavač zlatého moku. Sám jste napsal a vydal Velkou českou pivní knihu. Proč je pro náš organismus pivo tak blahodárné, užíváme-li ho jako lék, tedy muži dvakrát jedno velké a ženy dvakrát jedno malé denně?
Já bych s přibývajícími léty připustil i tři piva denně. Pivo je výborný hydratační nápoj, obsahuje vyváženou směs iontů, vitaminy, zbytkové látky, antioxidanty – to všechno jsou látky zdraví prospěšné. A v poslední době se ukázalo, že malé množství alkoholu, které obsahuje ta doporučená dávka piva, také prospívá zdraví. Mírní konzumenti alkoholu mají méně infarktů a mozkových příhod než abstinenti, a podle některých studií také ve stáří pomaleji blbnou než abstinenti. Nemírní pijáci jsou ovšem výrazně nemocnější než abstinenti, takže na tom dodržení doporučené dávky velice záleží.

Který sport pro zdraví sám preferujete?
Snažím se chodit. Považuji to za nejfyziologičtější pohyb. V posledních letech si píšu, kolik kilometrů ujdu za rok a držím se mezi osmi a jedenácti stovkami kilometrů ročně.

Jako poutník jste putoval do Santiaga de Compostela, do Assisi a Říma i ve stopách Karla Hynka Máchy. Kam jste kromě fyzických míst přitom došel?
Každá taková delší cesta vede hlavně k tomu, že člověk lépe pozná sebe. Při pouti má dost starostí s běžnými potřebami dne – chůzí, jídlem, hledáním noclehu – a vyčistí si hlavu od starostí svého všedního dne. Vychutnává krásy krajiny, počasí, setkává se s historií Evropy, jde stopami dávných poutníků, může se na ně napojit. Jeden mladý poutník na cestě do Santiaga řekl, že pouť je „mix mezi sportem a náboženstvím“. Myslím, že je to hodně výstižné.

Čím si člověk zpravidla ničí cestu ke štěstí?
Tím, že neumí zapomínat a odpouštět, a tím, že si kreslí nerealistická očekávání.

Na jaké téma bylo Vaše poslední kázání?
Moje poslední kázání bylo adventní. Mluvil jsem o tom, jak je advent moudře vymyšlen, že překrývá to nejsmutnější roční období, kdy přibývá zimy a tmy. Jak do toho přináší naději – že nebudeme trvale ve smutku a v trablích, že se slunce vrátí a otevře pro nás novou životní šanci. A jak křesťané tohle obecně lidské očekávání slunovratu přeznačili v očekávání vánoc – narození Ježíše, který přinesl lidem novou šanci svým životem i svým učením. Je pozoruhodné, že adventem začíná nový církevní rok. Ne narozením Ježíše, ale už tím těšením se na ně!

Co Vám do života předali Vaši rodiče a co Vy Vašim dětem?
Moji rodiče byli dost chudí a doba, v níž jsem vyrůstal – to jest po druhé světové válce, byla obecně dost chudá. Moji rodiče mi dali zkušenost, že se dá žít velmi prostě a přitom šťastně. Naučili mě obdivovat přírodu, mít vztah k historii – to všechno při rodinných pěších výletech. A zavedli mě do kostela, takže mi umožnili najít pevné životní zakotvení... Co jsem já předal svým dětem? To byste se musela zeptat jich.

Na co se těšíte v nejbližší době a jaké jsou Vaše dlouhodobější plány?
Snad ještě něco napíšu o svých putováních, snad budu moci ještě nějaký čas sloužit svým pacientům, snad mi to ještě bude chodit a dokončím svůj poslední projekt – obejít celou českou, moravskou a slezskou zemi, snad se budu moci ještě nějaký čas sdílet se svou ženou – jsme spolu už čtyřiačtyřicet let a uvědomuji si, že je to s přibývajícími léty čím dál důležitější.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji, aby se Vám ve zdraví a v pohodě dařilo naplňovat vše, co je pro Vás důležité.

Dana Vondrášková